Rok vydání: 2016
Nakladatelství: Ikar
Počet stran: 350
"Nedovolím, aby minulost ovlivnila moji budoucnost."
Je to deset let, co matka Izzy Stoneové zastřelila jejího otce. Mladá dívka, šokovaná a zničená zjevným šílenstvím své matky, ji odmítá navštěvovat ve vězení. Strach, že si v genech nese stejnou duševní poruchu, ji nenechá volně dýchat. Izzyini pěstouni se snaží svou svěřenku nějak zabavit a jsou nadšení, když Izzy začne pomáhat v místním muzeu a propadne pátrání po osudech pacientů Willardu, zdejšího dávno opuštěného ústavu pro choromyslné.
Clara Cartwrightová, která roku 1929 právě oslavila osmnáctiny, je kráska z bohaté rodiny, ale její život svazují tvrdá pravidla. Pro jejího otce je nemyslitelné, že se zamilovala do italského emigranta, a naopak jí domluví výhodný sňatek. Když Clara odmítne, nejdřív ji nechá zavřít do luxusního sanatoria, ale později je Clara proti své vůli odvezena do veřejného útulku Willard. Bolest a žal, který tam zakusí, vypíše aspoň na stránky deníku...
Izzy okamžitě upoutá Clařin příběh a snaží se rekonstruovat, co se s ní dělo. Pokud skutečně nebyla duševně chorá, přestože to o ní všichni kolem tvrdili, mohlo by být domnělé i šílenství její matky? Možná i pro Izzy je ještě naděje... Jak se noří hlouběji a odhaluje úděsné podmínky, které v útulku panovaly, musí se obrátit také do své minulosti a učinit rozhodnutí, které všechno změní.
Ellen Marie Wisemanová napsala Tmavé stěny Willardu jako svůj druhý román. Ukazuje zde nepřibarvené stránky minulosti, lidské odhodlání a osobní statečnost. Sama autorka uvádí v závěru knihy, odkud čerpala a ačkoliv měla díky svým zdrojům docela jasné představy, jak to v sanatoriích chodilo, nejedná se o historickou práci. Jde o její vlastní interpretaci toho, jaké to mohlo být, když někdo proti své vůli skončil v blázinci.
Tmavé stěny Willardu je pro mě kniha, která si, za jeden večer a jednu noc, půjčila ode mě mé srdce, roztrhala ho na hromadu malých kousíčků a pak mi jej vrátila. Jinak není možné vysvětlit, co jsem v průběhu čtení a po dočtení cítila.
Do knihy jsem se pustila u tchýně na návštěvě, na její doporučení. Říkala, že by se mi mohla líbit. Ona se věnovala malému a já tedy začala číst. Po prvních pár stránkách mi bylo naprosto jasné, že to bude něco opravdu velkého. A taky že bylo!
Emoce se ve mně svářely, bylo nemožné se odtrhnout, ale taky nenadávat. Co chvíli jsem musela tchýni sdělit, kde jsem, co to jako je, jak to sakra všechno možné. Proč to dělají?! Proč?!
"Izzy by zajímalo, jaké hrůzy už tahle mohutná budova viděla. Jaké děsivé vzpomínky se vsákly do těchto cihel, malty a matného sklad. Navěky budou součástí téhle stavby, zazděné a zpečetěné krví a slzami."
Po dlouhé době to byla také kniha, u které mi ukápla slza a ne jedna. Ne z toho, co se tam, ve zdech Willardu dělo, to sice bylo hnusné a smutné, ale spíše mi slzy kanuly pro tu nespravedlnost. Pro vnitřní pocit hrdinky, pro to, jak ji zničili zevnitř a ne zvenku. Co ji provedli, to je jedna z nejhorších nočních můr každé ženy. I mě samotné.
Málokdy se pouštím do knihy, kterou mi někdo doporučí, protože nemám toho času hodně. Ovšem, tady jsem opravdu ráda, že jsem to udělala. Kniha ve mě zanechala pořádnou stopu a i když ji vrátím tchýňce zpátky do poličky, já si jednu koupím i do své knihovny. Tahle mi chybět v mé sbírce nemůže.
Doporučuji všem, kteří máte rádi silné příběhy, které nenechá chladnými bezpráví, ubližování, kteří si chtějí zanadávat, ženám, které si chtějí poplakat a potom se pořádně nasr... naštvat. :-)
Na mě kniha zapůsobila neskutečně silně, věřím, že to tak bude i u vás, když po ní sáhnete. :-)
A protože to není recenzák, ale pokaždé děkuji, tak děkuji své milé tchýni za skvělé doporučení a poskytnutí knihy. Peněženka zase bude o něco chudší, při první příležitosti si knihu objednávám. :-)
Mějte se krásně a napište své názory, jestli jste četli. :-)
Daramegan
Žádné komentáře:
Okomentovat