pátek 30. listopadu 2018

Průzkumník oceánu - Sabrina Weissová

Autor: Sabrina Weissová
Ilustrace: Giulia De Amicis
Rok vydání: 2018
Nakladatelství: Bambook
Počet stran: 72

"A tohle víte?
Mořské sasanky jsou díky svým elegantním chapadlům a množství pestrých barev často označovány za mořské květiny. Sasanky ale nejsou rostliny, jsou to masožraví živočichové, kteří se živí rybami, krevetami a medúzami."

Ponořte se s námi do hlubokých vod oceánu a zjistěte spoustu neuvěřitelných věcí. Přehlednou formou infografiky se seznámíte s největším ekosystémem na Zemi, s oceánem, a pobřežními oblastmi. Jaká zajímavá zvířata a v jakých hloubkách žijí? Co se děje na korálovém útesu? Dozvíte se, jak spolu mořští živočichové komunikují, čím se živí, jak hledají partnera a vychovávají mláďata. Hodně informací vás překvapí!

Sabrina Weissová, původem ze Švýcarska, nyní sídlí v Londýně a pracuje v oblasti ochrany životního prostředí a občas také jako spisovatelka na volné noze. Vždy se zabývala prezentováním komplexních informací poutavým a srozumitelným způsobem.

Giulia De Amicisová v roce 2012 vystudovala školu se zaměřením na komunikační design. pracuje jako visual designérka a ilustrátorka. nejčastěji se podílí na názorném sdělování informací v novinách, časopisech a v oblasti ochrany životního prostředí se zvláštním zaměřením na mořskou ekologii, geografii a lidská práva.



Průzkumník oceánu je kniha, kterou nepřehlédnete pro její velikost. Na sedmdesáti dvou stranách vás autorka spolu s ilustrátorkou provedou mořským světem. Seznámíte se nejen s bájnými živočichy, ale také s tvory, kteří opravdu obývají dna oceánů, dozvíte se informace o rostlinách, o tom, co oceánům škodí a co udělat pro to, abychom pomohli.

Kniha obsahuje několik kapitol. Prvních pár je všeobecně o oceánu, poté už následujíc údaje o různých tvorech, kteří žijí v různých částech země, tedy oceánu.
Dále se potom dozvíte věci třeba o zpěvu a různých zvucích, které pod oceánem jdou slyšet. Určitě si vzpomenete na film "Zachraňte Willyho", jak zpíval a vydával zvuky a právě o tom se něco zajímavého dovíte.








Co mne nejvíce zaujalo, tak byla kapitola s názvem Cesta do hlubin. Hned první věta z této kapitoly mne zarazila, kdy je zde napsáno, že je stále 90% oceánu ještě neprozkoumáno. A pak následovaly další údaje, jako třeba zóna slunečního světla, kam až se světlo dostane pod hladinu a pak taky zóna stmívání, kde už nemůže probíhat fotosyntéza a proto tam většina rostlin nežije, ale někteří živočichové tam žijí. A o těch se dozvíme, jak to zvládají.



"A tohle víte?
Plejtvák obrovský, vážící 180 tun, sní za den 40 milionů kusů krilu, což jsou přibližně 4 tuny."







Průzkumník oceánu je knihou, kde jsou všechny důležité a velmi zajímavé údaje jednoduše popsány. Autorka si dala práci s tím, aby všechny fakta pochopily hlavně děti a aby se dozvěděli nejen něco zajímavého, ale také důležitého. Tím narážím na poslední kapitolu s názvem Jak oceán chránit.



Na konci knihy je Slovníček všech důležitých pojmů. Od slov jako Batyskaf až po Magnetické pole Země. S každým pojmem se setkáme v Průzkumníku a právě pro ujasnění všechny pojmy byly vypsány na konci a krásně vysvětleny.

Pokud máte doma malého čtenáře, který se vyžívá v podmořské říši, kterého zajímá všechno okolo ryb a moří, tak je tato kniha určitě důležitým kouskem, který by měl mít místo v jeho knihovně.



Hvězdné hodnocení:


Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Bambook, kde si knihu Průzkumník oceánu můžete zakoupit.

Díky za přečtení a mějte se fajn!
Daramegan

čtvrtek 29. listopadu 2018

Příběh malého Andělína - David Almond

Autor: David Almond
Rok vydání: 2018
Nakladatelství: Brio/Slovart
Počet stran: 220
Ilustrace: Alex T. Smith

"Takže," zeptá se znenadání profesor Zápuch, "může mi někdo dát příklad souvětí s nějakou správnou a zajímavou podřadicí spojkou?"
Přihlásí se Jeník Fuks.
"Sí, seňor!" houkne.
Profesor Zápuch sebou trhne.
"Proč mluvíš španělsky, hochu?" štěkne na něj.
Jeník přiloží ruku na znak na svém barcelonském dresu.
"Protože jsem Lionel Messi, seňor!" oznámí."

Bert jezdí s autobusem, jeho žena Betynka je školní kuchařka. A těmhle dvěma přibude na stará kolena do domácnosti andílek. Dají mu jméno Andělín. To si jednou Bert takhle šoféruje a andílka najde v náprsní kapse. Bertovým a Betynčiným přátelům připadá rozkošný. Páťákům Nele, Jeníkovi a Alici zrovna tak. Andělín je učiněný zázrak!
Jiní ovšem tak nadšení nejsou. Třeba výkonná ředitelka Krtková. Nebo profesor Zápuch. Ani tajemný číman v černém, který se vydává za školního inspektora. A pak je tu hromotluk Béďa Buchar - ten Andělínovi vyloženě nemůže přijít na jméno. A vypadá to, že jde andílkovi po krku...

Kniha Příběh malého Andělína byl u nás doma jasnou volbou, protože můj syn je "nakažen" babičkou, která andělíčky miluje a proto volba padla na tento dětský příběh. Když jsme jej začali s malým po večerech číst, byla to sranda pro něj i pro mě.

Andělín se totiž, z ničeho nic, objeví v náprsní kapse řidiče autobusu Berta. Ten jej vezme domů, kde si ho do parády převezme Betynka, jeho žena. Chovají se k němu jako k synovi. Betynka jej dokonce vezme do kostela, aby se podíval na ostatní anděly, ale s Andělínem to nic nedělá. Po pár kapitolách dokonce ukáže, že umí nejen mluvit, ale také psát a létat. Postupem času se ve všech těchto činnostech zdokonaluje. Ve škole jej mají všichni rádi a musí chodit do hodin, aby z něho vyrostl chytrý kluk. Hrát fotbal a hlavně na postu brankáře umí jako nikdo jiný.
Jenže je tady i pár lidí, kteří pro něj mají připravený jiný osud - dokonce jej chtějí zpeněžit. Malý anděl! To přece nejde, aby jen tak někde žil, musí přece z něho něco mít. A tak začíná dobrodružství, jak pro Andělína, tak i jeho kamarády za "svobodou" a klidným domovem.

Tak nejdříve k překladu. Ony to děti ještě asi nepochopí, ale když bude tento příběh číst dospělý, právě svým dětem, věřím, že si užije jména různých hrdinů a jejich docela srandovní popis. Takový profesor Zápuch, ten byl téměř skvostný. :-)
Další plusový bod získává Příběh malého Andělína za ilustrace. Jsou sice černobílé, ale skvěle oživují celý děj. Je jich docela dost, téměř na každé dvoustraně, jsou sice malé, ale za to hezky provedené a příjemné. Nejsou to rušivé elementy, ba naopak se malý těšil, co dalšího na něj vykoukne na další straně. Kresby vytvořil Alex T. Smith a povedly se.

Malý Andělín je v příběhu popisován jako maličký andílek s křídly, který miluje sladké, jako je marmeláda a jogurt, za to omáčky a maso, to vůbec nemusí. A přitom roste doslova jako z vody. Ale nápad, který autor tímto uvedl na světlo boží je úžasný, nejen, že "pomohl" jedné dvojici k vysněnému klukovi, ale i přijetí anděla ve škole bylo zářným příkladem, jak se děti k sobě mají chovat a neodsuzovat někoho jen proto, že je "jiný".

"To bude dobrý," chlácholí všechny Jeník. "Jestli ten v bílém je zároveň číman v černém, tak ten nijak nebezpečně nevypadal. Vypadal prostě jako..."
"Jako takový přerostlý trumbera!" doplní Nela.
"Máte pravdu," souhlasí Alice Obiová. "A my jsme..."
"Tým!" skočí jí do řečí Jeník Fuks. "Ten nejlepší! El mejor equipo!"

Kapitoly jsou docela krátké, takže myslím si, že čtení nebude pro děti překážkou. Jen tedy, pokud si děti chtějí číst samy, je to spíše už pro odrostlejší čtenáře. Pro ty malé bude lepší volbou předčítání. I když mi písmo přijde trochu větší než je klasika v knihách, přesto se může jevit text trochu nahuštěně. Já osobně bych to tipla na věk kolem devíti let.

Příběh malého Andělína je pohádkou, která v sobě má hned několik poselství. Myslím si, že děti to hned při prvním čtení neocení nebo jim to nedojde, ale pokud se nad knihou zamyslí později, dojde jim spousta věcí, které se v náznacích odehrávají v ději a dávají nějaké příklady k tomu, jak se chovat. A zrovna v tuto chvíli mě napadá ohledně Kvida, jednoho z negativních hrdinů, rčení - "Lež má krátké nohy". :-)

Jestli hledáte nějakou pohádkovou knihu pro své malé čtenáře, tak možná právě tato bude ideální volbou. Navíc se tak nějak Andělín hodí právě k vánocům, kdy je andělů všude plno, tak proč do toho nejít. :-)

Hvězdné hodnocení:


Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Brio/Slovart, kde si knihu Příběh malého Andělína můžete zakoupit.

Díky za přečtení a mějte se fajn!
Daramegan

středa 28. listopadu 2018

Zrychlení - Alan Jacobson

Autor: Alan Jacobson
Rok vydání: 2018
Nakladatelství: Baronet
Počet stran: 464

"Já jsem lékař pana Mayfielda, doktor Koossey."
"No," opáčila Vailová, "tím pádem máme něco společného. My jsme pana Mayfielda zatýkaly."
Koossey zatáhl bradu. "Tak vy jste ty, co ho postřelily."
"Kéž by," opáčila Vailová. Koosseymu se tahle odpověď nezamlouvala. Velká škoda, doktore. Nevíš, kdo je tvůj pacinet."

Když detektiv Robby Hernandez, přítel profilovačky FBI Karen Vailové, zmizí ve vinařské oblasti Napa Valley, nezbude po něm ani stopa, až na krvavou skvrnu a možnou souvislost s řáděním brutálního sériového vraha v okolí. Zatímco mordparta zápolí s pátráním po Robbym, vrah dráždí Vailovou zabíjením dalších obětí, jejichž mrtvoly zanechává na veřejných místech. Nese tento pachatel odpovědnost i za Robbyho zmizení?
Zběsilý závod s časem zavede Vailovou z Washingtonu do bohatých plážových letovisek v okolí San Diega i do výstředního přepychu Las Vegas, ale odhalí jí i šokující pravdy - pravdy, které Karen Vailovou navždy změní.

Alan Jacobson je autor bestselleru Sedmá oběť, uznávaného kritikou a uvedeného v Library Journal na seznamu nejlepších knih za rok 2008. Léta výzkumné práce u policie, konkrétně u FBI, Alana ovlivnila osobně i profesně a pomohla formovat příběhy, které vypráví, i různorodé postavy jeho románů.
Sedmá oběť i jeden z Alanových chystaných románů, Živý terč, se v současné době připravují ke zfilmování u jednoho z předních hollywoodských producentů.

Zrychlení je třetím dílem v hlavní roli s Karen Vailovou, kterou jsem si hned od začátku oblíbila. Její ironie, ale také správné rozhodování je na ni velmi sympatické a proto se není čemu divit, že jsem si tento díl nemohla nechat ujít. Pokud jste se nedostali k předchozímu dílu, k Drtiči, tak si jej před Zrychlením určitě přečtěte, protože na sebe navazují.
Jinak musím tedy říct, že Zrychlení se drží na stejné úrovni jako předchozí díly, ničím nevyniká a není lepší než předchozí, ale je to stále dobrý, čtivý a napínavý čtení.

Karen Vailová, společně s Dixonnovou, tvoří nebezpečný pár v honění a hledání zločinců. V tomto díle ovšem budou nejen hledat dalšího sériového vraha, ale také Robbyho, přítele Vailové, který zmizel z povrchu zemského. Dixonnová je ta, která pomáhá Karen zůstat nohama na zemi a věřit, že se mu nic nestalo, i když i ona si v posledních dnech zažila pořádnou dávku utrpení. Je s podivem, jak to ty ženské skvěle zvládají. V některých chvílích mi přišlo, že to nejsou jen tak obyčejné ženy, ale superženy. :-)
V tomto díle se navíc více zabýváme fungováním vnitřní politiky policejních sborů a také tím, jakou moc můžou mít "zloduši" nad obyčejnými lidmi. Jak dokáží manipulovat třeba s úplně obyčejnou matkou, která miluje svého syna a udělá všechno pro to, aby jej ochránila. Na světlo se dostává spousta tajemství, temných spolčení lidí, u kterých byste to nečekali a musím uznat, že některé vztahy byly překvapivé. Ovšem nejdůležitějším bodem celého příběhu zůstává záchrana Robbyho a odhalení vraha, který nechává své oběti na veřejných místech...

Autor se držel svého standartu, a to v tom smyslu, že všechny postavy byly stejné jako v předešlých knihách. Karen Vailová zůstává ironickou, duchaplnou a odhodlanou bojovnicí, Dixonnová je přímá, upřímná a nebojácná, ale přitom umí být i velmi citově založená. A třeba Brix je pořád stejně odtažitý, ale místy dává najevo zájem o situaci kolem něj.
Celkově se mi celý příběh líbil, nebyl nervydrásající, ale napínavý ano. Pořád jsem čekala, co Robby, jestli se objeví, nebo ho autor nechá "oddělat".

"Co takhle kdybychom ho probudili jen na tak dlouho, než odpoví na otázky?" A pak ho zase uspali, tentokrát natrvalo. Počkat, neřekla jsem to poslední nahlas? Vailová mžikla pohledem z Dixonové ke Koosseymu. Žádná reakce. Uf."

Zrychlení je detektivní příběh, který vás bude bavit, ale musíte tuto sérii číst od začátku. Vztahy mezi všemi hrdiny se postupně vyvíjejí, objevují se nové postavy, které zamotají dějem a proto je nutné začít prvním dílem, aby vám ve vyprávění nic neuniklo.
Musím uznat, že jsem opravdu zvědavá, jak bude vypadat výsledný film, který se chystá, a i když na filmy nekoukám, tak tady udělám výjimku. Nejvíce jsem samozřejmě zvědavá, jako každá ženská, jak bude vypadat Karen, kdo ji bude hrát a kdo Robbyho. :-)

Jestli v té záplavě různých detektivek a thrillerů hledáte něco, co vás bude bavit, tak si po této sérii rozhodně podívejte. Hlavní postava, profilovačka Karen Vailová je impozantní žena, kterou si zamilují jak ženy, tak muži. Její smysl pro humor a ironii je někdy velmi odzbrojující, dokázala mne rozesmát i ve chvílích, kdy šlo do tuhého.
A nesmím zapomenout na to, že autor dal do příběhu fakta ohledně práce FBI a ostatních policejních kast. Jak v předešlých dílech, tak i v tomto se mi líbily jeho poznatky, díky tomu celý příběh působil přesvědčivě. Práce všech vyšetřovatelů byla uvěřitelná a je z ní cítit nejen důležitost, ale také složitost, kdy musí hledat i sebemenší náznaky, aby se něčemu dopátrali.

Za mě můžu nejen Zrychlení, ale všechny díly doporučit.

Hvězdné hodnocení:


Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Baronet, kde si knihu Zrychlení můžete zakoupit.

Díky za přečtení a mějte se fajn!
Daramegan

úterý 27. listopadu 2018

Zlatá klasika: Vicar

Autor: Victor Arriagada Ríos
Rok vydání: 2018
Nakladatelství: Egmont
Počet stran: 192

"V Chile žije chlapík, který moje kačery nakreslí levou zadní!"
Legendární Carl Barks se v rozhovoru pro americké noviny zmiňuje o Vicarovi.

Komiksová série Zlatá klasika představuje výběr nejlepších příběhů s kačerem Donaldem, strýčkem Skrblíkem, Mickeym Mousem, Goofym a dalšími hrdiny z Kačerova od nejslavnějších disneyovských autorů. I s jejich přispěním postupně vznikl unikátní svět, který dodnes svými příběhy dokáže bavit komiksové fanoušky po celém světě.

Vicar
Víctor Arriagada Ríos je jedním z mnoha autorů, kteří takřka v anonymitě rozvíjeli postavu kačera Donalda. Jeho výborné komiksové série vydávané každý týden si však postupně získaly oblibu a podpis Vicar se stal známým. Tato díla vycházela více než třicet let a byla populární zejména mezi mladými čtenáři.
Jeho styl přetéká průlomovými nápady a vynalézavostí zejména ve scénáři a přispěl k rozvoji a oživení nezapomenutelných kačerovských postav. Tento výběr přináší jeho nejoblíbenější příběhy z několika zajímavých okruhů, které jsou stále poutavé. Co byste třeba řekli na Donalda jako asistenta v komiksovém ateliéru?


Ve čtvrtém díle Zlaté klasiky se dočteme informace o ilustrátorovi, který byl na začátku své kariéry neznámý a dlouho nedoceňovaný. Až později se stal nedílnou součástí kačerů a jejich světa, a jeho etapa v tomto světě trvala bezmála třicet let.
Za jeho kariéry se věnoval Donaldovi a jeho strastem a slastem, na více než deseti tisících stranách.
Jedna z minulých knih byla věnována Carlu Barksovi, a jeho fotografie visela právě Vicarovi v ateliéru, protože jeho tvorbu považoval za nejlepší a měl v něm vzor. Je uváděno, že Vicar je odborníkem v zachycování rozličných nálad a pocitů u svých hrdinů. Dodnes nikdo nedokázal nakreslit Donalda tak strašlivě naštvaného, zachmuřeně sklíčeného, potlačovaně rozzuřeného, zahanbeně rozpačitého nebo radostně nadšeného.

V knize se dozvíme spoustu informací, nejen charakteristiku autora, kde se zaměříme na detaily a pravidla jeho tvorby.

V tomto díle jsou komiksy rozděleny na tři části. V první jsou tři a odkazují na Vicarovu tvorbu a jak jej ovlivnil Barksův odkaz.
V druhé části je 9 příběhů z kačerovského života a v třetí, poslední části je pět příběhů, které autor nejen nakreslil, ale také sám napsal.




Zlatá klasika: Vicar je kniha určena dětem od sedmi let a opět si užijí všechny kačeří hrdiny. Já sama se musím přiznat, že mě to ještě nepřešlo a prvně si přelouskám všechny komiksy, kterých je i tady dost a tím si umírním svůj absťák a až poté si čtu drobné písmo, které vysvětluje celý život a tvorbu Vicara, abychom jej lépe poznali.
A jak to bylo i u předešlých dílů, tak i tady není nutné si tyto malé řádky číst. Děti ocení komiksy a kačeří příběhy, dospělí ocení i informace okolo, jako zpestření.

I s přibývajícím věkem se přiznávám, že mne tyto příběhy stále baví a ani mě nikdy neomrzí. Holt je to Zlatá klasika. Všechny příběhy jsem si užila, brala to jako úžasné zpestření mezi všemi těmi thrillery, co teď převážně čtu.
A navíc jsem zjistila, že mé dítě začne na komiksech svou čtení dráhu, protože u každého druhého obrázku vydával neurčité zvuky - jednoduše se bavil tak, jako já. :-)

Hvězdné hodnocení:


Za recenzní výtisk děkuji vydavatelství Albatrosmedia.cz, kde si knihu Zlatá klasika: Vicar můžete zakoupit.

Díky za přečtení a mějte se fajn!
Daramegan

pondělí 26. listopadu 2018

Nikdy nezapomenu - Michel Bussi

Autor: Michel Bussi
Nakladatelství: Motto
Rok vydání: 2018
Počet stran: 447

"Popsal vraha jako mladíka z dobré rodiny, vychovaného, vzdělaného, který onoho večera spáchal největší pitomost svého života. Bude žít s tím strašlivým tajemstvím, které zahrabal na dno duše. Až do své smrti.
Pokud ho neskřípnou dříve…"

Jediný svědek její smrti. Nebo její vrah?
Jamal si nejprve všimne červené šály. Vlaje ve větru, zachycená na plotě. Pak uvidí i tmavovlasou ženu stojící na kraji hluboké propasti. Mladík chytí červenou šálu a hází ji ženě jako záchranné lano, aby jí pomohl dál od okraje útesu, ale ona zničehonic skočí dolů. Jamal zděšeně zírá na nehybnou postavu dole pod sebou. Tělo neznámé ženy leží na studené oblázkové pláži. Její krk je ovázaný červenou šálou.
Tohle je Jamalova verze příběhu. Věříte mu?



Michel Bussi se narodil 29. dubna 1965 v Louviers a působí jako profesor geografie na univerzitě v Rouenu. Psát začal v devadesátých letech, první román byl situován do období vylodění v Normandii a odmítlo ho hned několik nakladatelů. Bussi se tedy odmlčel. Napsal pouze několik novel a scénářů, ale nic z toho nepublikoval. Trvalo deset let, než přišel s další knihou, Code Lupin, v němž se už přiklonil k detektivnímu žánru. Tentokrát slavil úspěch, kniha vyšla, a to hned několikrát. Následovaly další knihy tohoto žánru, za něž obdržel několik cen. V roce 2011 vyšel jeho nejvíce oceňovaný román Černé lekníny (Motto 2017) a z lokálního autora se rázem stal autor celonárodní, ba dokonce mezinárodní. V roce 2012 pak vyšla jeho další kniha, Vážka (Motto 2016), která učinila z Bussiho jednoho z nejprodávanějších francouzských autorů a byla přeložena do téměř třiceti jazyků. Jeho knih se prodalo přes tři a půl milionu výtisků a získal za ně více než čtyřicet ocenění.



Michel Bussi se řadí mezi mé opravdu oblíbené autory. Jeho knihy jsou pro mne TOP, až na jednu výjimku, ale o tom tato recenze není. Je o tom, že v knize s názvem Nikdy nezapomenu mne autor opět přesvědčil, že umí psát, umí vyprávět, umí tak skvěle zamotat děj, že nevím, kde je nahoře a kde dole, a přesto si tu jízdu užívám na sto procent.

V tomto příběhu jde hlavně o Jamala. Je to mladý muž, který při jednom běžeckém tréninku zahlédne sebevražedkyni. Nezná ji, ale stačí mu jediný pohled a ví, že ji musí zachránit. Ona stojí na kraji útesu, ubrečená, v roztrhaných šatech a on se snaží ji dostat do bezpečí. Dívka se nenechá a padá... Jamal běží dolů pod útes a tam společně s dalšími dvěma svědky vidí už jen prázdnou schránku. Dívka je mrtvá.
V tu chvíli ho začnou trápit nejen výčitky, že neudělal víc, ale také další problémy. Začínají mu chodit zvláštní hnědé obálky, které mluví o jiném zločinu - znásilněné a uškrcené ženě necelých deset let zpátky. Proč mu to chodí? Jamal nemá kloudnou odpověď...
A pak... Byla ta sebevražedkyně reálná? Nebo to byla vražda? Stal se svědkem? Nebo snad zabil sám? Ze všech stran se na něj sypou informace a on se dostává doslova na kraj útesu.. Jen skočit....

Hlavním hrdinou je Jamal, jak už jste z předešlého odstavce pochopili, ale samozřejmě se zde objeví mnohem více postav. Každá z nich má svou jasnou úlohu v ději a nebýt jich, tak by nemohl být příběh celý.
Autor v této knize dokázal jedno. Perfektně pospojovat postavy jakou loutky, každou jiným špagátkem k někomu jinému. A pak jen tahal za pomyslné nitky a pohrával si se mnou. V jednu chvíli jsem neměla ráda Monu, pak najednou Piroze, bezmezně jsem věřila Le Medefovi, a po pár stránkách jsem mu nevěřila ani nos mezi očima. Nejdříve mi byly všechny postavy sympatické, potom mi být přestaly. Autorův způsob charakteristiky postav je úžasný. Dokáže do každé postavy dát z každého trochu, tím pádem působí jako chameleoni a pak vás jen a jen překvapují.

Nikdy nezapomenu se odehrává v přítomnosti, ale protože zde jde i o vraždu, která se udála před deseti lety, sem tam se čtenář dostane do minulosti. Ale to jen a pouze skrz dopisy a formuláře v hnědých obálkách, které někdo tajemný posílá Jamalovi. Vždy je v textu jasně dané, v jaké době se čtenář nachází, takže se neztratí a navíc propojení minulosti a přítomnosti je opět důkazem úžasné autorovy schopnosti vyprávět.

„Všechno jste si vymyslela?“
„Možná. Strašně ráda vykládám pohádky.“

Děj v knize je opravdu záživný a od začátku jsem byla vtažena přímo do centra dění. Horko těžko jsem knihu odkládala, protože celý příběh byl tak napínavý a čtivý, že jsem měla potřebu číst pořád dál a dál. V jednu chvíli jsem sice měla pocit, že už je to trochu moc překombinované, bylo to ve chvíli, kdy jsem se dostávala k rozluštění celého případu, ale pak se to opět "uklidnilo" a samotný konec knihy mě dostal do kolen. Nečekala jsem, že to dopadne tak, jak to dopadlo. Pár stránek před koncem jsem si byla jistá, že už vím, kdo je vrahem, že vím, co koho vedlo k jakému činu, a to by nebyl autor, aby mne ještě nepřekvapil. A já vlastně nevěděla nic. Vím, že nic nevím. Tohle jediné platilo.

Nikdy nezapomenu je bravurní příběh který bude bavit ženské i mužské čtenáře. Všechny věci v ději vás budou nutit k tomu, abyste přemýšleli nad tím, co se ve skutečnosti stalo, ale věřte mi, nedojdete pravdě, dokud nedočtete do konce. A rozhodně nebudete mít ani tušení. Celou dobu totiž autor dává samé falešné indicie, takže vás čeká velké překvapení.

Pokud hledáte dobrý thriller, hodně psychologický, který vás bude bavit a pokud chcete vidět, jak někteří jedinci dokáží ovládat svůj pocit pomsty, přetvářku a lhaní, tak si přečtěte tuto knihu. Věřím tomu, že budete udiveni, co všechno si autor vymyslel. Jeho fantazie nezná mezí. Za mě je to skvělá, jedinečná, top kniha.

Hvězdné hodnocení:


Za recenzní výtisk děkuji vydavatelství Albatrosmedia.cz, kde si knihu Nikdy nezapomenu můžete zakoupit.

Díky za přečtení a mějte se fajn!
Daramegan

sobota 24. listopadu 2018

Tajemství jedné knihovny aneb Ze života knižních skřítků - Eva Dolejšová

Autor: Eva Dolejšová
Ilustrace: Monika Davidová
Nakladatelství: Bambook
Rok vydání: 2017
Počet stran: 96

"Knižní skřítci se starají o knížky i příběhy v nich. Pečují o pohádkové postavy, aby všichni ti princové a princezny, draci a čarodějové zůstávali ve svých příbězích. Třeba v mé knihovně bydlí samozřejmě i Karkulka. Pohádku o Červené Karkulce všichni znáte.
Pamatujete si, jak šla s košíkem s bábovkou pro babičku přes les a tam na ni čekal zlý vlk? Karkulka v naší knihovně už měla dost toho věčného courání přes les do chaloupky k babičce a čekání, až je obě dvě vlk zbaští. Ta moje Karkulka chtěla mít také jednou krásné šaty jako Popelka a zatančit si s princem. Záviděla to Popelce už dlouho. A tak si představte, že utekla do její pohádky!"

Knížka je určena pro děti mladšího školního věku. Nenásilnou, zábavnou i humornou formou se snaží přivést děti ke čtení, ke knihám, ale i k zamyšlení nad okolním světem, chování ke svému okolí, ke svým kamarádům. Snaží se podnítit děti, aby přemýšlely o příběhu, který čtou a zkusily domyslet, jak by se zachovaly, jak by příběh mohl skončit.
Tím v nich prohlubuje samostatné myšlení, schopnost mít vlastní názor, ale i fantazii. Její nedílnou součástí jsou zábavné úkoly, omalovánky, komiksy, doplňovačky, které podnítí v dětech pocit, že spoluvytváří příběh, zdokonalují jejich výtvarné schopnosti, slovní zásobu.
Díky interaktivní povaze knihy je možné ji považovat i za jakousi formu "památníku", po letech se děti mohou ke knize vrátit a podívat se, jak a co spoluvytvořily. Kniha akcentuje výchovu ke čtenářství a lze ji využít i v knihovnách na různé besedy a akce s dětmi.

Tajemství jedné knihovny je pro mne velmi překvapivým dílem. Protože když jej svému dítěti dáte, zároveň od něj posléze něco dostanete. :) Ale to rozvedu později. Teď bych ještě ráda napsala, že pohádka, která se zde ukrývá, není jen o knihovně, ale také o skřítcích, o knihách, o tom, co všechno obnáší vše kolem knih. Jak už se píše v anotaci, je zde hodně kladen důraz na to, aby děti četly a neseděly jen s mobilem v ruce nebo u počítače a párkrát je to zmíněné i v samotné příhodě skřítka Hašpršpuly.



Tento skřítek s jménem jako jazykolam - Hašpršpula - vás bude provázet každou stránkou. Někde vám něco vysvětlí, něco ukáže, něco naučí. Na začátku se samozřejmě představí, vysvětlí čtenářům, co je kniha, jak vzniká a kdo za ni může a jak to přijde, aby se narodil skřítek.
V dalších příbězích vás potom seznámí třeba s knihovnicí Aničkou nebo popíše svou první cestu vlakem.
Ač se kniha jmenuje Tajemství jedné knihovny, spíše je to povídání o knižních skřítcích a o tom, jak se jim ve světě knih a u lidí bydlí a co všechno mají na starosti.

A teď k tomu, co jsem psala výše - že vám kniha něco i dá. To jsem napsala z toho důvodu, že je napsána a udělaná tak, aby do ní děti mohly kreslit a psát. Obsahuje různé volné prostory, řádky, čtverečky, kdy Hašpršpula vždy určí, co mají napsat nebo nakreslit. A mám pocit, že to bude krásná vzpomínka. Když je necháte všechno vyplnit a pak, za pár let, se do té knížky podíváte, vykouzlíte nejen sobě, ale i třeba svému dítěti, úsměv na tváři. Já osobně se tedy těším HODNĚ, až to malý bude umět, a ty knihu pak nedám z ruky. :-)

"Ondřej Hořejší chodil do knihovny již od doby, kdy vlastně ještě ani nechodil, protože to pořádně neuměl. Byl mu sotva rok a maminka ho do knihovny vozila v kočárku. Ondráškova maminka milovala knížky a četla úplně všechno, co jí přišlo pod ruku, včetně reklamních letáků na slevy, když náhodou neměla ke čtení nic jiného. To se jí ale stávalo zcela výjimečně, pouze při čekání v řadě u pokladny."

Písmo je v knize poměrně velké, takže malí čtenáři nebudou mít problém příběhy přečíst. A i když se může zdát, že je text poměrně nahuštěný (jsou tam celé stránky textu), je to vyprávění velmi jednoduché, takže se děti určitě neztratí.
Kniha je netradiční nejen díky tomu, že do ní můžete psát, ale i svou velikostí. Je větší než většina dětských knih, takže vyčuhuje i v tomto směru. Ilustrace, kterých je strůjcem Monika Davidová jsou povedené, velmi pěkné a veselé. Je jich poměrně dost, takže ani o to nebudou děti ochuzeny.

 Jednoznačně můžu říct, že Tajemství jedné knihovny se bude líbit všem dětem, které mají rády skřítky a taky těm, které rády malují, píšou, hádají a vůbec přemýšlejí nad tím, co čtou. Zábavnou formou je zde vysvětlena spousta informací co se týče knih a třeba i to, jak se ke knihám rozhodně NEchovat. Hašpršpula opravdu nic nevynechal, ba naopak, přidal pár svých příhod, které jsou veselé i dobrodružné a děti se nudit rozhodně nebudou.

Hvězdné hodnocení:


Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Bambook, kde si knihu Tajemství jedné knihovny aneb Ze života knižních skřítků můžete zakoupit.

Díky za přečtení a mějte se fajn!
Daramegan

pátek 23. listopadu 2018

Někdo blízký - Cara Hunter

Autor: Cara Hunter
Rok vydání: 2018
Nakladatelství: Host
Počet stran: 350   

"Ještě nikdy jsem takový dětský pokoj neviděl. Leda snad v nějakém připitomělém sitcomu. Na podlaze, na skříňkách i pod postelí jak vymeteno. Nikde nic. Hřeben položený v dokonalé rovině s kartáčem. Plyšáci usazení v řadě. Prohlížejí si nás korálkovýma očima. Působí to víc než znepokojivě. Nejen proto, že se to divoké a nespoutané dítě, které jsem viděl na videu, ani trochu nehodí do tak nepřirozeně uklizeného pokoje."

Psychologické drama.
Vědí, kdo to udělal. Možná si to ještě neuvědomují. Ale vědí to.
Když osmiletá Daisy Masonová zmizí během oslavy z domu, inspektor Adam Fawley dobře ví, že v devíti případech z deseti je pachatelem někdo blízký. A Daisyina rodina je přinejmenším zvláštní - matka se při výslechu zoufale snaží udržet zdání normálnosti, kdežto otec je chladný a nepřístupný. A pak je tu Daisyin mladší bratr, zakřiknutý a nemluvný...
Inspektor Fawley hraje o čas a snaží se najít jakoukoli stopu, ale dívka jako by se propadla do země - nikdo nic neviděl, nikdo nic neví. Ale všichni mají na událost svůj názor a zdá se, že každý skrývá nějaké tajemství.

Někdo blízký je nový thriller autorky Cary Hunter, který se zabývá únosem dítěte. Je to hrůzostrašné pomyšlení, když se vám ztratí dítě a jako rodič jste bezradný. Nevíte kde, kdy, proč a jak. Co dál? V tomto příběhu ovšem platí jedno - nikdy rodinu nepoznáte, dokud s ní nežijete. Hlavní hrdinové, rodina Masonových vypadá na první pohled jako spořádaná, milující...

Číst dál můžete klepnutím přímo sem.

úterý 20. listopadu 2018

Lískový les - Melissa Albert

Autor: Melissa Albert
Nakladatelství: Omega
Rok vydání: 2018
Počet stran: 432

"Ve spánku se sny mohou proměnit ve skutečnost..."

Fanoušci Sirotčince slečny Peregrinové pro podivné děti a Dětí krve a kostí se ztrácí v Lískovém lese...
Sedmnáctiletá Alice a její máma strávily většinu společného života na cestě, s neobyčejnou smůlou v patách. Když však Alicina babička, podivínská spisovatelka temných pohádek, zemře o samotě na svém pozemku - Lískovém lese - teprve tehdy Alice pozná, jak velkou smůlu může mít.
Její máma je unesena bytostí, která tvrdí, že pochází z drsného nadpřirozeného světa babiččiných pohádek.
Jediným vodítkem je vzkaz, který ji zanechala máma: "Drž se dál od Lískového lesa." Jenomže pokud chce Alice získat svou matku zpět, musí se právě na ono zapovězené místo vydat, a poté proniknout do světa, kde babiččiny pohádky začaly...

Melissa Albert pochází z Illinois a žije v newyorském Brooklynu. Lískový les je její románová prvotina, která se stala bestsellerem New York Times. Říká o sobě, že pořád čte a občas píše.

Lískový les je přesně ten typ knihy, kterou si užijete od začátku do konce. Pořád se něco děje, tajemství vyplouvají na povrch pomalu, stránku za stránkou a vy doufáte, že to všechno dobře dopadne. Prostě a jednoduše, musí! :-)

Alice je sedmnáctiletá holka, která se svou matkou nikde nevydrží dlouho. Co chvíli se stěhují a hodně času tráví v autě. Musím říct, že mi byla sympatická jako postava už jen tím, že nemrčela a ač byla docela vzteklá, dokázala se ovládat a to nucené stěhování v pohodě zvládala. To, co je nutilo pořád kočovat byl fakt, že se jim stávala docela divné věci a když k tomu došlo, její matka zavelela, že je nutná změna bydliště.
Jednoho dne se však něco změnilo. Přišel dopis, který Alice nedokázala tak úplně rozluštit, ale matka ji nic nevysvětlila. Místo toho si našla chlapa a zůstaly na jednom místě. Alice očekávala nějakou pohromu, která je bude nutit se opět stěhovat, ale nic takového nenastalo. Může za to ten dopis? Ale co v něm bylo?
Po nějaké době je její matka unesena do Lískového lesa a Alici začíná mnoho věcí docházet... A vydává se na strastiplnou cestu do tajemného, temného a zlého Lískového lesa...

Nejdříve k hrdinům příběhu. Protože se zde setkáte s pár lidmi, kdy vám někteří polezou krkem, některé si oblíbíte, ale stejně i ti, co se vám nebudou zamlouvat mají takovou roli v ději, že vám tím krkem nepolezou dlouho. Autorka si dala tu práci a vymyslela charaktery, které ač byly jízlivé nebo intrikářské, přesto jsem je neodsuzovala, nehanila a líbily se mi.
Samozřejmě je nejdůležitější Alice, která na mne od začátku působila mile a jako hlavní hrdinka mi naprosto vyhovovala. A i když se začala dozvídat věci, které ji nebyly po chuti, i tak zvládala zachovat důstojnou tvář a to mi bylo "po chuti".

Čeho si ovšem na knize všimnete jako první, tak je jisto jistě obálka. Je fakticky krásná. Povedla se a grafika, která vás čeká uvnitř,  naprosto odpovídá příběhu. Když se začtete, začnou vám dávat smysl i obrázky, které na obálce jsou - jako je kost, ptačí klec, hřeben... Když jsem dočetla, byl to takový příjemný pocit, jakmile jsem se podívala na obálku a dala si ty věci do spojitosti s příběhem.

"Je to tvoje chyba, Alice," oznámila mi Katherine. Sehnula se k Ellerymu, sebrala zašpiněný nůž a podala mi ho. "Teď je řada na tobě. Zabij se."

Lískový les je sice kniha, která je doporučována mladším čtenářům, ale podle mě neurazí i starší čtenáře, kteří si užívají fantasy žánr. I přesto, že hrdinové nemají ještě ani dvacet let, chovají se na svůj věk velmi sympaticky a bez přehnaných pubertálních chvilek, takže určitě nebudou vadit i těm dospělým. A co se týče samotného příběhu, kniha je sice přirovnávána k Sirotčinci, ale pro mě to bylo zcela něco jiného. Jinak kouzelného a jinak nadpřirozeného. Ale i přesto je Lískový les neméně dobrý jako Sirotčinec. Myslím si, že tady máme další příběh, který bude adeptem na filmové zpracování.

Pokud tedy můžu doporučit, tak nejen pro fanoušky Sirotčince, ale pro všechny, kteří mají rádi fantasy žánr pro mládež, to jsou přesně ty knihy jako Harry Potter, Nikdyuš nebo třeba Caraval. Autorka si totiž vymyslela svůj vlastní svět v podobě Lískového lesa, kam by se mnoho z nás určitě chtělo podívat. Já tedy určitě a myslím si, že po dočtení mi dá mnoho lidí za pravdu. A že budeme pořádat hromadné výlety do lesa a hledat společně právě ten Lískový.

V příběhu najdete spoustu tajemství, temných scén i zlých záporáků, přesto se dočkáte i romantických chvilek a hlavně pár překvapení, které vám můžou vyrazit dech. Já si čtení užila od začátku až do konce a jsem vážně ráda, že jsem objevila další svět, který budu obdivovat. Doufám, že s Alicí jsem se neviděla naposledy, i přesto, že její příběh byl změněn a ukončen...

Hvězdné hodnocení:


Za recenzní výtisk děkuji knihy Dobrovský, kde si Lískový les můžete zakoupit.

Díky za přečtení a mějte se fajn!
Daramegan

pondělí 19. listopadu 2018

Šupina pro štěstí - Petr Jánošík

Autor: Petr Jánošík
Rok vydání: 2018
Počet stran: 87
Nakladatelství: KKnihy.cz

"Karty, se kterými v životě hrajeme, byly rozdány již před naším narozením a záleží jenom na nás, k jaké hře je použijeme. K dobré, nebo ke zlé."

Karty, se kterými v životě hrajeme, byly rozdány již před naším narozením a záleží jenom na nás, k jaké hře je použijeme. To platí také pro hrdiny těchto příběhů, jejichž rozhodování je navíc ještě ovlivněno setkáním s nadpřirozenou silou.
Povídky v této knize jsou vyprávěny formou pohádky nebo ezoterického, fantasy či sci-fi příběhu a čtenáře přinutí k zamyšlení.

Petr Jánošík se narodil v roce 1965 v Plzni. Původně technik později vystudoval bakalářský studijní program Právní specializace. Poté se rozhodl věnovat výtvarné činnosti, fotografování, psaní knih a kreativnímu bubnování. V současné době jsou tyto činnosti jeho koníčkem. Jako správný kočkomil doma chová čtyři kočky, které jsou pro něj stálým zdrojem inspirace. Také rád provozuje tvůrčí chůzi. Díky své ženě přišel na chuť cestování.
Jeho prvotinou je první díl fantasy trilogie Bratrstvo sedmé brány, kterou vydal vlastním nákladem a jejíž druhá část je před dokončením. O několik let později spolupracoval na zpracování životopisné knihy Vypravování o normálních lidech.

Šupina pro štěstí je povídková kniha, která obsahuje jen pár příběhů, za to ale některých opravdu zábavných a poutavých. Autor píše takovým příjemným, pohádkovým stylem, ale sem tam se v některé části objeví i strašidelný efekt, kdy si čtenář řekne, že to pohádka rozhodně být nemůže.

Kniha obsahuje 6 povídek a to Šupina pro štěstí, Starý muž a Max, Starý muž a vlci, Zpověď, Závoznická pohádka a Poslední výzva. Některé příběhy se mi líbily více, jiné méně, ale určitě hned první, Šupina pro štěstí, byla nejen nejdelší, ale také, aspoň pro mě, nejlepší.
Nebudu vám zde popisovat jednotlivé povídky, protože jsou opravdu krátké a kdybych se o to snažila, tak vám prozradím hlavní pointu.
Zvlášť u Poslední výzvy, která je dlouhá jen nějakých deset stran, bych se obávala o prozrazení poselství, které chtěl autor čtenářům předat.

"Kde ste se tady vzal, člověče?“ Muž se posadil, opřel se zády o stěnu a pomalu se probíral z bezvědomí. „Všechny dnešní klienty jsem dávno ubytoval, už máme plno. A na vás si nepamatuju,“ pokračoval mužský hlas. Muž zvedl hlavu a spatřil chlapíka v ošuntělé uniformě Armády spásy. Ta uniforma mu neseděla. Vlastně to bylo spíš naopak. Chlapík neseděl té uniformě. Byla mu veliká ve všech směrech, stejně jako čepice na jeho hlavě. Bylo to jaksi nepatřičné."

Co vám můžu slíbit je, že se nudit u čtení nebudete. Je to kniha, kterou ocení všichni, jež rádi přemýšlejí nad svými činy. Ale nechtějí naopak číst nějaké poučné, kázající články, ale rádi se ponoří do příběhu, který v sobě bude mít myšlenku a čtenář si ji bude moct v sobě dále rozvíjet ke své plné spokojenosti.
Je pravdou, že nejednou jsem se nad některou povídkou pozastavila a znovu si vše v hlavě přehrála a pak přemýšlela, co bylo důležité v ději a co méně a hlavně, zda mi něco dala. Přiznejme si to, každý čeká od knihy, že mu dá to "něco", aby po přečtení měl pocit, že nepromrhal svůj drahocenný čas.

Co se mi na knize líbilo, tak je fakt, že příběhy pochopí mladší i starší čtenáři. Je to napsáno srozumitelně, jednoduše a věcně, a ač se v ději objevují nadpřirozené bytosti nebo jevy, kterým lze těžko uvěřit, působí to věrohodně a já se přiznám, že sem tam na něco mezi nebem a zemí věřím.

Není to kniha, kterou byste četli dlouho a měli z ní kdovíjaký požitek, jde spíše o to, jak si jednotlivé povídky převedete do svého života a jestli si z nich něco vezmete. Já za sebe můžu říct, že se mi to líbilo, byla to oddechovka, která mne nejednou přinutila se zamyslet, co se vlastně kolem nás děje nebo neděje. A taky že stačí chtít a půjde to. Jen věřit! :-)

Hvězdné hodnocení:


Za recenzní výtisk děkuji autorovi a a na stránkách KKnihy.cz si můžete knihu Šupina pro štěstí zakoupit.

Díky za přečtení a mějte se fajn!
Daramegan

pátek 16. listopadu 2018

Stesk po krvi - Dario Correnti

Autor: Dario Correnti
Nakladatelství: Host
Počet stran: 460
Rok vydání: 2018 

„Lehne si do postele a přikryje se až po bradu, ale ještě se jí nechce zhasínat světlo. Možná nechá zapnutou lampičku. Víc než skutečné temnoty se bojí tmy. Protože tma je něco, co zná, ale opravdová temnota ještě ne. Vždycky jí unikala z dosahu, i když vedle ní žila.Bude jeho pohled neproniknutelný, nebo smutný? Bude se tvářit vlídně, nebo odtažitě? A jak se na něj bude dívat ona? Tato otázka ji děsí ze všeho nejvíc. Měla by se k vrahům pociťovat spíš nenávist, nebo soucit? A kým je tváří v tvář tomu zlu ona? Dřív bývala oběť, tečka. Teď už ne. Teď je z ní někdo, kdo chce o zlu vyprávět. Ale má to dělat s odstupem, nebo se soucitem? A s jak velkým soucitem?“

Z propasti času se vynořil nemilosrdný vrah a žádná žena před ním není v bezpečí.
Městečkem v severní Itálii otřese řada brutálních vražd. Mrtvoly zavražděných žen jsou zohavené, vykazují známky kanibalismu, nedaleko nich leží jehly uspořádané jako při magickém rituálu a na místě činu se pokaždé objeví tajemný krvavý nápis.
Zatímco policie sleduje falešnou stopu a nepolapitelný vrah znovu udeří, případu se začnou věnovat dva novináři: zkušený matador Marco Besana, jemuž hrozí předčasná penze, a praktikantka Ilaria Pittiová, která je kolegům v redakci kvůli své nešikovnosti jen pro smích.
Spojuje oběti něco víc než jen to, že to jsou ženy? A co je pojí se sériovým vrahem, který zemřel před více než sto lety?
Na venkově bují pokrytectví i podezřívavost a novinářské prostředí je prosyceno závistí a hořkostí. Marco a Ilaria jsou však odhodlaní vytrvat a odhalit vraha za každou cenu.

Celou recenzi si můžete přečíst na portále Chrudimka.cz
! ZDE !



Čas vlků - Elisabet Nemertová

Autor: Elisabet Nemertová
Rok vydání: 2018
Nakladatelství: Cosmopolis
Počet stran: 360

"Švédsko. Druhá světová válka.
Celý svět bojuje se zlem.
Dva lidé bojují za dobro."

Starodávná legenda praví, že v každém člověku žijí dva vlci, kteří neustále bojují o tlukot srdce. Jeden z nich je strach a nenávist a ten druhý láska a důvěra. Který z vlků vyhraje? Ten, kterého živíme.
Čas vlků je kniha o odvaze a lásce ve stínu války. O odvaze postavit se za to, v co v nitru věříme, že slabé a bezbranné, odvaze bránit právo na svobodu těla i ducha a neuposlechnout rozkazy. I nejčernější temnotou jasně prosvítá zářivé světlo lásky a naděje. A coby symbol boje a dobra se zlem čtenáře celou knihou provázejí tři sněhobílí vlci.

Elisabet Nemertová se narodila roku 1950 ve Stockholmu. Vyučuje švédštinu, historii, dějiny umění a filmovou vědu na střední a vysoké škole. Věnuje se rovněž psaní učebnic, příruček a vzdělávání odborníků v těchto a příbuzných oborech. Je také úspěšnou spisovatelkou - vydala již několik knih, především historických románů a románů pro ženy. Historický román zasazený do druhé světové války Čas vlků (Vargarnas Tid, 2016) zaznamenal ve Švédsku velký ohlas a byl nominován na Knihu roku 2017.
Elisabet Nemertová nyní žije se svou rodinou mimo Stockholm a připravuje další román.

Román Čas vlků můžu zařadit přesně k těm knihám, které nutně potřebuji kvůli obálky. Obálka s vlky je naprosto skvostná, je krásná a působí až mysticky. Příběh samotný je příjemný, a ač se tam řeší docela těžká a pro mě nikdy nepochopitelná témata (jako jsou třeba následky druhé světové války nebo postoj společnosti ke svobodným matkám), přesto musím říct, že se mi čtení líbilo.

Magdalena a Nils jsou sourozenci, kteří vyrostli se svými rodiči v chudobě. Jelikož se děj odvíjí v roce 1939 a později, není nic zvláštního na tom, že někteří lidé byli málo movití, jiní více. U těchto dvou postav je autorkou krásně popsáno, jak si oba hrdinové svého nového vydobytého postavení váží. Protože zažili obě varianty, jako žít v chudobě i "bohatství", ke kterému se ovšem dopracovali sami, tak se chovají příkladně, užívají si svých nových nabytých statků, ale přitom zůstávají nohama na zemi a snaží se pomáhat i kolem sebe ostatním lidem.
Třetí, velmi důležitou postavou v příběhu je Carl-Magnus, syn bohatých rodičů, který vyrůstal v dostatku všeho na zámku. S postupem času, kdy dorostl v mladého muže, začal se u něj projevovat právě ten způsob nadřazenosti nad ostatními. Ovšem poté, kdy navštíví Hitlerovo Německu, chvíli před tím, než dojde k anexi Polska, jeho postoj se rapidně změní. Jako kdyby najednou otevřel oči a pochopil...
Magdalena a Carl-Magnus pak v průběhu příběhu budou mít ještě hodně co říct...

Ač se mi Čas vlků opravdu líbil, nemůžu si pomoct, ale chvílemi jsem se cítila v pasti. Takový pocit, že je tam spousta děje, každý prožívá něco jiného a já se neuměla do žádné postavy vžít. V době, kdy jsem myšlenkama byla ještě u Magdaleny a Vivecy, najednou se Carl-Magnus ocitl v těžkém okamžiku a já se zase musela soustředit na něco jiného. Bylo to pro mě celkem rušivé. Jako bych měla pocit, že když se budu zabývat Nilsem a jeho obchodem, uteče mi podstata životního kroku Magdaleny, který začala dělat v novinách ohledně mateřských škol a pěstounské péče. Jako bych se ve všem tom ději plácala. Jako by autorka chtěla napsat toho tolik, aby nebyl prostor pro žádné hluché místo. Ono tam hluché místo nebylo fakt žádné, za to tam bylo tolik dějových linií, že jsem si připadala jako na horské dráze a neuměla si to pořádně zpracovat sama v sobě.

Kupodivu nejvíce jsem si užívala kapitoly, které pojednávaly o starém myslivci, jenž žil u zámku rodičů Carl-Magnuse. Opatroval celý panský les spolu s krkavcem a vlkem.
Díky těmto zvířatům a této postavě, dostal příběh trochu mystický nádech. Třeba v okamžiku, kdy se Carl-Magnus ocitl v židovské čtvrti v Berlíně a schylovalo se ke katastrofě, objevil se krkavec, jenž mu "nějakým" způsobem pomohl. Bylo možné aby to byl ten jeden a ten samý, který žije a létá u jejich myslivce?

"Kdy přijde člověk o schopnost žít v přítomnosti, vnímat krásu okamžiku?"

Čas vlků není jen příběhem o odvaze a lásce ve stínu druhé světové války. Je taky o touze lidí, kteří chtějí udělat, byť jen malý krůček, k tomu, aby vykonali nějaké dobro. Je to o vnitřní síle lidí, o tom, jak dokáží bojovat za sebe sama. Některým postavám, ač nebyly hlavní a jen se mihly dějem, dala autorka "do úst" jednu, dvě věty, které mi naprosto učarovaly.
Když jsem pak s dalšími postavami prchala z Finska do Švédska, v mrazu, v mínus čtyřiceti stupních, kdy jsem společně s nimi nechala všechno za sebou a brala jen to nejnutnější, mě samotnou bolelo u srdce. Přitom třeba zrovna tato rodina, která utíkala před válkou do bezpečí se mihla jen na dvou, třech stránkách. A stejně jsem s nimi soucítila. V tomto příběhu opravdu hodně záleží na tom, aby se člověk soustředil na každou větu, protože v mnoha slovech jsou skryté činy. Velké, silné a statečné okamžiky, které mnohým lidem změnily životy.

Pokud bych měla tuto knihu někomu doporučit, tak je to určitě pro náročnějšího čtenáře, který dokáže ocenit poselství skryté na řádcích. Jestli hledáte příběh o odvaze a touze žít, zda si chcete přečíst o hrdinech, kteří byli do jisté doby jen malými, nepatrnými človíčky a stali se z nich lidé s velkým L, tak si Čas vlků rozhodně nenechte ujít. A samozřejmě pokud chcete i nějakou tu romantiku na pozadí temné doby, nebudete o ni ochuzeni.
Já mám po dočtení v sobě spoustu pocitů, ale nejvíc jsem naplněna asi melancholií nad tím, kam až jsou někteří jedinci schopni zajít buď proto, aby něčeho dosáhli nebo proto, aby utekli od zlého, které na ně číhá téměř za každým rohem. Ať už v dobrém nebo špatném slova smyslu.

Hvězdné hodnocení:


Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Cosmopolis, kde si knihu Čas vlků můžete zakoupit.

Díky za přečtení a mějte se fajn!
Daramegan

čtvrtek 15. listopadu 2018

Šepot mrtvých - Amo Jones

Autor: Amo Jones
Nakladatelství: Baronet
Počet stran: 328
Rok vydání: 2018  

"... ale až toho svýho jedinýho poznáš, pochopíš to. Můžeš mít milion vzpomínek a skvělých chvilek s někým jiným, ale když ten někdo je zamilovanej do někoho jinýho, ty vzpomínky neznamenají vůbec nic ve srovnání s byť jen jednou vzpomínkou na člověka, kterýho opravdu miluješ."

Král králů, vychovaný k vládnutí, to je Bishop Vincent Hayes. Bezohledný, nebezpečný, krutý, i jeho však lze zranit. A když ho dosud loajální bratři z Elitního klubu zradí, je z toho třeba vyvodit důsledky. Madison ztrácí půdu pod nohama, vykořeněná a ublížená kope kolem sebe. Zlost a žárlivost však musí ustoupit stranou, když přijde útok z jiné strany a vynoří se staří nepřátelé i ztracení přátelé. Tajnosti a lži bolí, pravda a odhalení však zraňují ještě víc. Dokážou si oba mladí rebelové odpustit a vykročit na společnou cestu?

Amo Jones se narodila roku 1988 na Novém Zélandu, v současnosti žije s partnerem a čtyřmi dětmi v Airlie Beach v Austrálii. Kromě psaní knih studuje kriminální právo. Má ráda dlouhé romantické procházky do vinného sklípku. Píše stejně tak, jako žije, na hranici šílenství se sklenicí vína v jedné ruce a svou morálkou - nebo jejím nedostatkem - ve druhé. Je autorkou temných romantických sérií pro dospělé The Devil´s Own, Sinful Souls MC, Crowned a romance z hudebního prostředí Westbeach. Stříbrná labuť je prvním dílem temné "new adult" série Elitní klub králů.

zdroj obrázku
Přečteno na jeden zátah. A tohle mi můžete věřit. Nepřestala jsem, dokud nebyl konec. Nevyspala jsem se, no a co? :-)  Brečela jsem, nadávala jsem, smála jsem se, užívala jsem si všechny momenty, které mi Šepot mrtvých dal. Všichni víte, že nemám ráda sexuální scény v knihách - ale víte co? V této sérii mi to nevadí ani trochu. Možná je to představou Bishopa, možná je to představou Natea, ale já si poprvé v životě užívám i ty sexuální odstavce a jsem naprosto konsternována absolutně vším, co se na stránkách knihy skrývá.

Tento díl je poslední, ale zároveň není. Je to naposled, co se zabýváme životem Madison a Bishopa, jejich pochroumaným vztahem. Madison zjistila vše, co obnáší Elitní klub králů, dostává se pod pokličku všech jejich tajemství, která jsou stále více a více temnější a nepochopitelnější.
Ale Madison se nevzdává a stává se silnou ženou, která si postupně získává respekt jak mezi králi, tak ostatními lidmi, kteří se v její blízkosti objevují. Některé osoby jsou vítané, jiné méně, ale Madi se umí se vším poprat se ctí a někdy i s pomocí kapky alkoholu. :-)
V tomto díle jde ale o víc, než jen Madiin postoj mezi elitou. Tady jde o tajemství, která vyplula na povrch a postavila zeď mezi ni a Bishopa, jde o válku, která hrozí vypuknout, protože nejen králové mají tajemství, jenž Madi odhalí.

zdroj obrázku
V knize Šepot mrtvých nejde jen o to, jak a kdy bude Madison šťastná s Bishopem, tady jde o celou budoucnost Stříbrných labutí a Zatracených chlapců. Jde o mnohem víc, než se na první pohled může zdát. Navíc se více dozvíme o Kruhu a o tom, jak Elitní klub králů funguje. A taky se dozvíme další temná tajemství, která se týkají ostrova Perdita. Věřte mi, tato kniha vám mnohé prozradí, ale i přesto si nechá některá tajemství pro sebe a nevydá je.


Už v předchozích dílech jsem se zamilovala do Bishopa, střídavě tedy s Nateem, ale teď? Teď jsem si jistá, že miluju oba dva. Nemůžu a ani se nechci rozhodnout, kdo z nich je mému srdci blíž. A i když jsem od prvních dílů měla Madison ráda, teď ji mám ráda ještě mnohem více. Líbilo se mi, jak se se vším vyrovnává, když "hysterčila", tak to bylo v rozumných mezích. Když fantazírovala, nechala se unášet svobodou a kašlala na všechny hranice, které kdy byly vztyčeny.

"Bojoval jsem se samolibým úsměvem, který se mi dral na rty, a opřel se hlouběji do křesla. Jenom z pomyšlení na ten večer mi znovu ztvrdlo péro. Moje karma je možná mrcha, ale je to překrásná mrcha."

zdroj obrázku Pinterest
Amo Jones opět ukázala, jak skvěle umí psát, jak mě dokáže přenést do světa králů, jak mě dokáže uhranout a upoutat. Po celou dobu čtení jsem neměla ani jednou nutkání knihu odložit, přerušit čtení nebo dělat něco jiného. Naprosto oddaně jsem otáčela stránku za stránkou a čekala, co všechno se dozvím, kam mě celý příběh zavede.

Moje kamarádka začala knihu číst ve stejnou chvíli jako já a můžu vám říct, že ty zprávy, co jsme si hned od začátku začaly vyměňovat, byste číst nechtěli. Pokládaly jsme za důležité si navzájem kopírovat pasáže, které nás pobavily nebo naopak vystresovaly a při zpětném pohledu jsem zjistila, že si kopírujeme téměř slovo od slova od první stránky do poslední. :-) Tím nechci říct, že jsme s kámoškou bláznivé (což tedy jsme, ale to je na jiný článek), tím chci sdělit to, jak moc se nám kniha líbí, jak jsme nadšené a zamilované do všeho a všech.

A hlavně tím chci říct, že opravdu upřímně obdivuji autorku, když dokázala takovou "zvrhlost" napsat tak čtivě, uhrančivě, poutavě, zábavně, napínavě. Jak dokázala na stránky dostat emoce jako je chtíč nebo stud, protože ve chvíli, kdy Madison chtěla, chtěla jsem i já a když se červenala, i já měla ruměnec. Tak moc na mě působilo každé slovo a tuto sérii budu doporučovat kudy budu chodit.
Bavila mě od začátku do konce. Nejen prostředím, hrdiny, ale také tím, co jsem cítila, když jsem příběh četla. Naprosto perfektní!

Hvězdné hodnocení:


Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Baronet, kde si knihu Šepot mrtvých můžete zakoupit.

Díky za přečtení a mějte se fajn!
Daramegan

středa 14. listopadu 2018

Dvůr mrazu a hvězd - Sarah J. Maas

Autor: Sarah J. Maas
Nakladatelství: CooBoo
Rok vydání: 2018
Počet stran: 218

"Bylo to jako kopat do skoleného protivníka. Měl jsem všechno - všechno, co jsem si přál, o čem jsem snil a oč jsem prosil hvězdy.
On neměl nic. Všechno mu spadlo do klína a on to promarnil. Nezasluhoval si mou lítost ani soucit."

Feyre, Rhysand a jejich nejbližší přátelé pracují na obnově Nočního dvora i válkou zničené země. Ačkoli lidské královny i vílí vládci kují pikle, ve Velarisu alespoň na chvíli nastala sváteční atmosféra. Blíží se totiž oslavy zimního slunovratu. A právě v okamžicích klidu a míru se ukáže, že některé rány ještě nejsou úplně zahojené...
Feyre čeká dlouhá cesta plná napětí, vášně, intrik a politikaření, než opravdu zavládne mír.

Sarah J. Maas v současné době žije v Bucks County v Pensylvánii. Má nezdravou zálibu v disneyovkách a špatné pop music. Miluje pohádky a balet a pije příliš mnoho čaje. Ráda objevuje historii a krásnou krajinu Pensylvánie společně se svým manželem a jejich psím společníkem. Literární svět dobyla svou sérií Skleněný trůn, kterou začala psát už v šestnácti letech.

Jako velký fanoušek všech Dvorů jsem si nemohla nechat ujít ani tuto štíhlou (oproti sestrám) knihu, která nese název Dvůr mrazu a hvězd. Nevěděla jsem, co čekat a po dočtení musím říct, že je to taková "vsuvka", pár dní ze života Feyre a Rhyse. Pokud jste si tuto dvojici oblíbili tak, jako já, určitě vás příběh nezklame.

Nevím, zda mám nějakým způsobem popisovat děj, protože je zde ho tak málo, aby nedošlo k prozrazení nějaké věci, kterou bych prozradit neměla. Každopádně můžu napsat, že se budete společně s hlavními hrdiny, Rhysem a Feyre, připravovat na oslavy slunovratu, s Cassianem a Azem, společně s Rhysem se párkrát podíváte do válečného tábora, zjistíte, co mají muži kolem Feyre za tradice, které doprovázejí oslavu slunovratu a taky se detailněji podíváte na to, jak se daří sestrám Feyry, Elein a Nestě.
Na stránkách se potkáte i s Mor a Armen, které taky změnily svůj život po Hybernu. A i když se po tomto mém výčtu může zdát, že děj bude prošpikován různými akcemi, není tomu tak. Spíše nakouknete pod pokličku všech hrdinů a nejvíce právě k Feyre a Rhysovi. Ti dva mě nikdy nezačnou nudit.

Dvůr mrazu a hvězd se může zdát "zbytečnou" knihou pro ty, kteří očekávají nějaké zvraty v ději. Je to pro "fajnšmekry", pro ty čtenáře, kteří si chtějí užít trochu toho klidu, byť zdánlivého, podívat se z blízka na obnovu města Velarisu, kouknout se do hlav hlavních hrdinů a možná malinko začít tušit, že tohle bude ještě hodně dlouhé vyprávění, protože některé indicie, které autorka dala do příběhu, naznačují, že cesta za klidem a společným mírem nebude vůbec jednoduchá.

"Na hvězdy, které naslouchají, Feyre.
....
Na sny, které se plní, Rhysi."

Musím říct, že já osobně jsem se pobavila nad celým příběhem. Jeho čtení mi zabralo jedno nocování s knihou v obýváku a jsem spokojená. Jen jsem fakt nechtěla, ať to skončí. Přiznávám se, že jsem si nad míru užívala toho klidu (před bouří), vyžívala jsem se v tom, že neměli co na práci a jen si zpříjemňovali život. Možná to místy bylo o ničem, ale tohle přesně mi chybělo v předchozích knihách, kde akce střídala jinou akci. Chvilku oddechu jsem nepotřebovala jen já, ale i Rhys, Feyre a ostatní. :-)

Pokud jste fanoušky Rhyse a Feyre, pokud máte rádi Dvory a líbí se vám, jak autorka píše, rozhodně si tuto jednohubku nenechte proklouznout mezi prsty. Celý příběh je psán jednoduše, velmi mile a s klidem. Přitom, když jsem četla poděkování, kde autorka zmiňuje rodinné události, které s ní vnitřně musely otřást, divím se, že se to nijak do příběhu nepromítlo. Že dokázala vymyslet takový děj, aby pomaloučku a polehoučku postupoval až do konce s vědomím, že všechno bude dobré. Alespoň prozatím.

Autorka se nevyhnula sexu v tomto příběhu a já ty pasáže v jiných knihách, s radostí přeskakuju. Zde jsem to neudělala a jediné, nad čím přemýšlím, tak jestli to byla správná volba. Ovšem zase se můžu uklidnit tím, že to tam bylo jen jednou, sice pořádně, ale naštěstí mi to nepokazilo celkový dojem. A vážně se v knihách píše: "velký úd"? :-)

Jsem ráda, že jsem si tuto knihu mohla přečíst. Tak nějak se pro mě Rhys stal ještě větším štramákem než byl předtím. A to už je co říct. (A není to tím údem, přátelé!)
V hodnocení dávám čtyři a půl hvězdy, ale jelikož se na půlky nehraje, dávám čtyři. :-) Jen tak pro upřesnění.

Hvězdné hodnocení:


Za recenzní výtisk děkuji vydavatelství Albatrosmedia.cz, kde si knihu Dvůr mrazu a hvězd můžete zakoupit.

Díky za přečtení a mějte se fajn!
Daramegan

pondělí 12. listopadu 2018

Na Větrné hůrce - Emily Brontëová

Autor: Emily Brontëová
Nakladatelství: Leda
Rok vydání: 2018
Počet stran: 376

Slavný romantický a dramatický román Emily Brontëové se odehrává v tajuplném prostředí samoty uprostřed mokřin, kam přichází nový nájemce, aby nečekaně prožil hrůzyplné noční dobrodružství a začal pátrat po osudech nevlídných a drsných obyvatel usedlosti. Objevuje příběh, na jehož počátku stojí nenaplněná láska, cit, jenž jako zhoubný oheň spálil duši a zanechal v ní jenom pustošivou nenávist a celoživotní touhu po pomstě. Heathcliffova neukojitelná krutost po léta ničí životy lidí z usedlosti, pak ale láska, kterou nelze řídit rozumem, znovu zasáhne do osudů hlavních hrdinů.

Emily Jane Brontëová (1818-1848) byla anglická spisovatelka. Narodila se v Thorntonu v Yorkshiru Patricku Brontëovi a Marii Branwellové jako páté z jejich šesti dětí. Jejími sourozenci byli Charlotte Brontëová, Anne Brontëová a Patrick Branwell Brontë. Roku 1824 se rodina přestěhovala do Haworthu, kde získal otec Emily stálé místo vikáře. Toto prostředí mělo klíčový význam při vytváření zvláštního literárního světa sourozenců Brontëových. V dětství, po smrti své matky, si tři sestry a jejich bratr vymysleli fiktivní země (Angria, Gondal, Gaaldine, Oceania), které se pak objevovali v jejich příbězích. Z tohoto období se nedochovalo téměř nic z prací Emily Brontëové, výjimku tvoří několik básní.
Roku 1842 začala Emily pracovat jako vychovatelka v Miss Patchett´s Ladies Academy (ústav pro vzdělávání mladých dam) v Law Hill Hall, nedaleko Halifaxu. Později se sestrou Charlotte navštěvovaly také soukromou školu v Bruselu. Doma si pak založily vlastní školu, ale neměly žádné žáky.
Objevení básnického talentu Emily vedlo ji a její sestry Charlotte a Anne roku 1846 k vydání společné sbírky jejich básní. Chtěly se však vyhnout předsudkům, které by v polovině 19.století ženské autorky vyvolaly, proto zvolily pseudonymy skrývající jejich pohlaví. Ponechaly si jen své iniciály: Charlotte se stala Currer Bell, Anne Acton Bell a Emily Ellis Bell.
Roku 1847 vydala Emily svůj jediný román Na Větrné hůrce (Wuthering Heights) jako dva svazky trojdílného souboru (třetí svazek byla Agnes Grey její sestry Anne). Inovační struktura románu poněkud zmátla kritiky. I když při svém prvním vydání kniha vyvolala smíšené reakce, později se zařadila mezi klasická díla anglické literatury. Roku 1850 vydala Charlotte Na Větrné hůrce (Wuthering Heights) znovu, tentokrát jako samostatný román pod skutečným jménem Emily Brontëová.
Stejně jako její sestry měla i Emily zdraví oslabené drsným podnebím doma a ve škole. Během pohřbu svého bratra v září roku 1848 prochladla. Odmítla lékařské ošetření a 19. prosince 1848 zemřela na tuberkulózu. Byla pohřbena v Haworthu.

Někteří z vás se možná budou divit, že zrovna já jsem nikdy nečetla klasiky a kniha Na Větrné hůrce mne minula. Možná si budete myslet, že je to klišé, ale opravdu za dobu mých středoškolských studií a poté i chvilkového studia na vysoké škole jsem si tyto klasické příběhy zprotivila. Když mi někdo řekne, že si to "musím" přečíst, tak mi věřte, že já si to fakt nepřečtu. A to je přesně ten důvod, proč jsem si knihu Na Větrné hůrce přečetla až teď. A taky si myslím, že je to dobře, tehdy, někdy na střední škole, bych nedokázala ocenit příběh, který se zde ukrývá. Kdežto dnes jsem naprosto nadšená a velmi spokojená.

Nakladatelství Leda v roce 2018 vydalo román Na Větrné hůrce v novém kabátě a jednoznačně oceňuji obálku knihy. Když ji vezmete do ruky, opravdu na vás, jak dotekem, tak na pohled, bude působit jako román z minulosti. Ale tím to končí. Mám pocit, že autorka přeskočila svou dobu a mnohé thrillery a psychologické dramata, která jsou dnes vydávána, by se mohla jít zahrabat.

Emily Brontëová ve svém románu vytvořila takové zvrácené charaktery zlých a sadistických lidí, až se budete divit, kde se to v ní vzalo.
Rozhodla jsem se zde nepopisovat děj, protože podle hodnocení na Databázi knih i na Goodreads to má opravdu mnoho lidí přečteno, ale chci zde spíše popsat své pocity, které jsem při čtení měla.
Protože ty mé pocity začínali na údivu, pokračovaly až někde k mrákotám a pak jsem upadala do jakési letargie. :-)

Samotný děj se odehrává na bohapustém místě, plném vřesovišť a bažinatých nástrah, kde se pomoci, když bude potřeba, nedovoláte. To prostředí, kam se autorka s panem Lockwoodem a Heatcliffem dostala, perfektně dokreslovalo pocit samoty, nevole a bezpráví, které na Větrné hůrce a na Drozdově panovalo.
Kateřina, která je prvním, důležitým dílkem celé skládačky je povahou hodně zvláštní, protivnou. V jednu chvíli jsem měla pocit, že to kvůli ní nedočtu. Pak jsem si zase řekla, že ji přece někdo musí něco říct a tak jsem ve čtení pokračovala. Stále se ve mě svářely pocity nechuti a pak zase pochopení a do této chvíle, i když mám dočteno již delší dobu, nevím, co si o ni myslet, zda ji mít ráda nebo nikoliv.
Člověk, který mi opravdu přirostl k srdci, tak byla Nella (Elena). Tato postava vyrůstala s příběhem, od malého děvčátka až po hospodyni a paní domu, takže její vyprávění panu Lockwoodovi, co vše se na Větrné hůrce dělo, bylo nejen podrobné, ale jak se říká, z první ruky. Líbilo se mi, že měla pro každého pochopení, vlídné slovo, ale když byla potřeba, uměla utnout tipec kdekomu. Dokázala vidět za roh a když byla potřeba, kryla špatnosti pro dobro všech. Jako postava nejen důležitý dílek, ale hlavně někdo, koho si zamilujete. Já tedy rozhodně.
A pak samotný pan Heatcliff. Ze začátku se zdá, že to bude chlapec, který nebude umět do pěti napočítat, ale hlavně na něm šlo vidět, jak je důležité prostředí pro vývoj člověka. Pro to, jakou bude mít povahu. Ač jsem jeho postavu neměla ráda od začátku do konce, kupodivu ve mě dokázal vyvolat jedny z nejsilnějších emocí. V jednu chvíli lítost a pak pravou, nefalšovanou nenávist.

"Zrada a násilí jsou dvousečné zbraně - kdo se k nim uchýlí, zraní víc sebe než nepřítele."

Toto vydání přeložil pan A. Tomský a já velmi kvituju jeho práci. Líbilo se mi, že se celý příběh četl velmi pohodlně, nemusela jsem řešit žádné zastaralé výrazy, ale přitom se držel toho, abych jako čtenář měla pocit, že nečtu drama z roku 2018, nýbrž román, který napsala autorka přes 168 let zpátky. Wow! Tohle je číslo. Ani mi nedocházelo, jak starý příběh je, ale když se teď na tu číslici dívám, jen to potvrzuje mou myšlenku, že Emily Brontëová předešla svou dobu.

Na Větrné hůrce předčilo mé očekávání, ale také mě utvrdilo v tom, že jsem věděla, proč to nečíst tehdy, když jsem to dostala příkazem. V sobotu jsem dostala chuť na tento příběh a podívat se, co mnoho lidí na něm miluje a také mnoho lidí na něm rádo nemá, v pondělí někdy dopoledne jsem měla dočteno. Kdybych to četla z donucení, vleklo by se to se mnou, trápila bych se, neužívala bych si čtení jako takové.
Nýbrž v tuto chvíli můžu říct, že jsem si celý příběh užila na sto procent, a i když jsem mírně v rozpacích z toho konce jako takového, všechno, od prvního slova do posledního, se mi líbilo!

Rozhodně nemusíte, ale můžete si přečíst tento příběh, pokud jste to ještě neudělali, myslím si, že je důležité si najít čas a chuť, připravit se na pořádné psychologické drama s velmi zvláštními hrdiny, oprostit se od reality a nechat se přenést na Větrnou hůrku. Za mě jednoznačné doporučení. A protože jsem, díky Emily Brontëové, klasikám asi přišla na chuť, brzo přijde na řadu další.

Hvězdné hodnocení:


Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Leda, kde si knihu Na Větrné hůrce můžete zakoupit.

Díky za přečtení a mějte se fajn!
Daramegan

sobota 10. listopadu 2018

Disney Pohádkový adventní kalendář

Autor: Disney - kolektiv
Nakladatelství: Egmont
Rok vydání: 2018

Těšte se na Vánoce spolu s oblíbenými hrdiny z Disney pohádek! Každý den, který zbývá do Vánoc, si přečtěte jeden klasický příběh z tohoto nevšedního adventního kalendáře. Štědrý den bude s každou pohádkou blíž a blíž!

Tato recenze bude trochu netradiční oproti těm, na které jste na mém blogu zvyklí. A to z důvodu, že Pohádkový Disney adventní kalendář si zaslouží něco jiného a hlavně, není to klasický příběh, o kterém bych vám něco pověděla.

Ve tvrdých deskách, které jsou téměř velké jako můj syn (dvouletý - cca 93cm), čouhá mu jen hlava, najdete 24 přihrádek. A v přihrádkách objevíte ve vánočních papíře zabalené malé knížky, kdy každá ukrývá jiný příběh. Ty pohádky jsou opravdu krátké, můžou vám s dítětem zabrat pět minut, ale pokud je takový zvědavec jako ten můj a bude dopodrobna analyzovat každý obrázek, tak třeba se čtení protáhne i na minut patnáct. :-)

Když si představíte klasický, čokoládový adventní kalendář, tak jak ho všichni známe, tak si místo čokolády dosaďte knížečky s pohádkou. Je to naprosto úžasný nápad. Děti stejně sladkosti moc jíst nemusí, tudíž koupí tohoto adventního kalendáře dbáte nejen na jejich fyzické, ale i duševní zdraví, protože čtení je potravou pro mozek. :-)


Tento pohádkový kalendář je určen pro děti od čtyř let, ale pokud je vaše dítě mladší a zvyklé poslouchat každý večer pohádku, můžete mu jej pořídit mnohem dříve. Můj dvouleťák je zvyklý na čtení (jak taky jinak) a už se nemůžu dočkat, až ho nechám 1. prosince vytáhnout první knížku, přečteme si ji a budeme tak pokračovat až do 24. prosince, kdy přijde Ježíšek. Hlavně si myslím, že tento Disney pohádkový adventní kalendář je využitelný každý rok, na rozdíl od toho čokoládového, jež musíte kupovat znovu a znovu.
Pokud knížky schováte zpátky do přihrádky, celý kalendář na celý rok schováte, a vytáhnete jej opět za rok, věřím, že dítě bude mít stejnou radost, jako když jej vidělo poprvé.

Určitě jste zvědaví, co za pohádky v přihrádkách najdete. Nebudu vám vyjmenovávat všechny, aby vás čekalo, stejně jako vaše nejmenší, překvapení, ale můžu některé zmínit. Takže třeba Toy story, Hledá se Dory, Univerzita pro příšerky, Bambi a dalších dvacet pohádkových příběhů.



Když jsem se o tento kalendář zajímala, neměla jsem ani tušení, jaká nádhera mi přijde domů. Už jen samotné desky, ve kterých jsou příběhy ukryty, na mne působí nejen vánočním dojmem, ale takovým tím kouzelným okamžikem. Podívám se na ně a dokážu si představit tu atmosféru s kakaem, vánočkou, rozsvíceným stromečkem, voňavým cukrovím... Co vám budu povídat, nemůžu se dočkat, až všechny tyhle okamžiky začnou, až odstartujeme se synem čtení těchto příběhů, až pověsíme první baňku na stromek, až si pustím první vánoční koledu. Miluju tento čas a díky Disney Pohádkový adventní kalendář mi to čekání bude ubíhat mnohem rychleji a zábavněji.

Hvězdné hodnocení:


Za recenzní výtisk děkuji vydavatelství Albatrosmedia.cz, kde si Disney Pohádkový adventní kalendář můžete zakoupit.

Díky za přečtení a mějte se fajn!
Daramegan