Nakladatelství: Grada
Rok vydání: 2018
Počet stran: 286
"Roku 1876 strávil dvacetiletý Sigmund Freud několik týdnů v Terstu. Během nich provedl pitvy asi čtyř set úhořů říčních ve snaze najít jejich varlata. Neuspěl. A co horšího, podrobnou zprávu, kterou o svém snažení sepsal, si údajně nepřečetl ani jeho učitel. To mladému Freudovi přivodilo tak hlubokou frustraci, že podle zlých jazyků začal varlata vidět úplně všude, což ho nakonec mělo dovést až k pohovce a psychoanalýze."
Zoopisník ředitele Zoo Praha obsahuje přes sedmdesát kapitol, ve kterých vás autor seznámí s mnoha pozoruhodnými zvířaty a lidmi. Poznáte zákulisí pražské zoologické zahrady a seznámíte se s dobrodružným světem pouští a pralesů. Více i méně vážná témata, která autor podává neotřelou a odlehčenou formou, zakončují překvapivé pointy a poprvé je doplňují zcela unikátní fotografie.
Víte kudy cestují kvakoši? Jak to bylo s lanovkou v pražské zoo? Kdo založil muzeum bobků? Kdy se slaví Světový den luskounů? Jak se daří pražským koním Převalského v Mongolsku? Který živočich je nejrychlejší? Kudy v Kamerunu jezdí Toulavý autobus? Kolik má Zoo Praha zvířecích obyvatel? To všechno a mnohem víc se dozvíte, když si přečtete nový Zoopisník Miroslava Bobka.
Miroslav Bobek se narodil roku 1967. Vystudoval zoologii na Karlově univerzitě v Praze. V Českém rozhlase, kde pracoval téměř dvacet let, připravil mj. projekty Africká a Nová odysea, při kterých byla sledována migrace čápů černých, a "trochu jinou reality show" Odhalení s gorilami. V roce 2010 se stal ředitelem Zoo Praha, kde se během jeho dosavadního působení podařila řada výjimečných odchovů a otevření nových expozic, např. Údolí slonů nebo Velemlokária. Prosadil rovněž letecké transporty koní Převalského do Mongolska, za něž od mongolského prezidenta obdržel medaili Přátelství. Zoopisník je čtvrtým výborem jeho sloupků, které týden co týden píše již více než osm let.
Když jsem byl požádána, jestli bych nenapsala recenzi na tuto knihu, byla jsem na vážkách. Těm, kteří znají mé články, je ihned jasné, že tento druh literatury nevyhledávám. Ale co bych neudělala pro někoho, který toho pro mne dělá hodně, téměř maximum? Tak jsem řekla, že do toho půjdu a když to nepůjde, tak to nebudu lámat přes koleno.
Jaké bylo mé překvapení, hned po prvních stránkách, kdy jsem byla v naprosté euforii, jaká že to je úžasná četba. Ale hezky pomalu..
Ve více než sedmdesáti kapitolách se zde dovíte informace, které jsou napsány lehkou rukou, dobře se čtou, a poskytnou vám spoustu odpovědi na otázky, které si jistě klade nejeden z nás. Pokud jste někdy v zoo byli, určitě jste přemýšleli i nad tím, jak se zvířata dostávají do zoo, jaké zvíře je nejmenší, jaké nejrychlejší, jaké nejstarší nebo kolik lidí ročně projde branami se podívat na všechny tvory, jenž se skrývají v klecích a tmavých zákoutích?
Navíc díky zcestovalému životu pana Miroslava Bobka se ocitne čtenář v zemích a na místech, kam by se normální "smrtelník" horko těžko dostával, možná ani nedostal. Krásně je zde popsána například situace vracení koní Převalského do pouště Gobi, jejich život v drsných podmínkách a nejednou jsem zalapala po dechu, co všechno musí tihle "ňufíci" zvládnout!
V knize je spousta detailních a nádherných fotografií, které vám pomohou si nejen zvířata představit, ale dávají vám pocit, že držíte v ruce něco cenného. Těm čtenářům, kteří mají rádi publikace s fotkami zvířat můžu s klidným svědomím říct, že Zoopisník je povinnost mít v knihovně. A přesto, že každá fotografie má své kouzlo, na mne nejvíce zapůsobila a tím pádem se stala nejoblíbenější, fotografie přímo samotného autora, kde vyfotil v popředí koně Převalské, v druhé linii s velbloudy. Z fotky dýchá naprostá harmonie přírody, to, jak zvířata se ve volné přírodě respektují a vypadají majestátněji, než kdy jindy.
"Zaujala mě zpráva o Poozeu. Takhle v šestém pádě to ale zní ještě hůř než v prvním, takže jinak: Dočetl jsem se, že Američan George Frandsen zřídil Poozeum. Poo + muzeum = Poozeum = Muzeum bobků. Online muzeum zkamenělých bobků.
Vzbudilo to ve mně výčitky svědomí. Se svým jménem bych neměl sbírat předválečné pohlednice zoologických zahrad, nýbrž bobky. Nota bene zkamenělé bobky. Ale co se dá dělat, už s tím začal Frandsen."
Na této knize se mi líbí hned několik věcí, ze kterých chci nejvíce zmínit styl psaní pana autora. Pan ředitel totiž nejen rozumí svému oboru na jedničku, ale dokáže lidi o tom přesvědčit tím, co a jak píše. A potažmo co říká. Když jsem si četla řádky, které se v knize ukrývají, měla jsem dojem, jako by mě ke mě mluvil kamarád, jenž mi laicky vysvětluje vše zajímavé a důležité, co by mi nemělo uniknout a mohlo by mne zajímat. Mluví se mnou, jak mu "pusa narostla", nehraje si na žádného machra a naopak se snaží zasáhnout i ostatní lidi kolem mě. Necílí jen na určitou skupinu, ale snaží se vtáhnout do děje absolutně všechny. A jakmile jsem knihu dočetla, utvrdila jsem se v tom díky jeho besedě na Světě knihy, že je opravdu takto přímý, milý, usměvavý a rád mluví o tom, čemu rozhodně rozumí. I přesto, že mluvil z patra, dokázal použít ty správné slova a slovní obraty, které zaujaly každého, kdo poslouchal. A přitom mu rozuměl kdokoliv - i mladý, i starší člověk. I dítě, i dospělý muž.
Pokud patříte mezi milovníky zvířat a zoologických zahrad, Zoopisník Miroslava Bobka byste si určitě měli pořídit. Díky němu nejen získáte nádherné fotografie, které budete obdivovat a všem ukazovat i po přečtení knihy a rádi se k nim budete vracet, ale také se k vám dostanou informace, které byste se jiným způsobem nedozvěděli a věřte mi, po přečtení budete mít pocit, že byste o to přijít nechtěli.
Nechybí zde humor, ale ani vážné věci, kde vám naopak úsměv na rtech zamrzá, přesto po dočtení budete cítit uspokojení a radost z toho, že existuje někdo tak fundovaný, kdo vám dokáže přiblížit nemožné, co se týče říše zvířat. :-)
Hvězdné hodnocení:
Děkuji nakladatelství Grada za poskytnutí recenzního výtisku. Pokud si knihu chcete přečíst, tak klikněte na její název - ZOOPISNÍK.
Díky za přečtení a mějte se fajn!
Daramegan
Žádné komentáře:
Okomentovat