Rok vydání: 2017
Nakladatelství: Omega
Počet stran: 717
"Whisky budu pít horkou a silnou.
Hej! Whisky, Johnny!
Whisky celej den a žádnou jinou.
Whisky nalej mi, Johnny!"
Nesourodá posádka dánských námořníků v roce 1848 vyplouvá z ostrovního městečka Marstal, aby čelila Němcům. Ne všichni se však z boje vátí - a ti, co ano, už nikdy nebudou jako dřív. Patří k nim i smělý Laurids Madsen, který ihned znovu prchá na šíré moře.
Když jeho syn Albert dospěje, vydává se svého ztraceného otce hledat. Plavba ho zavede do nejvzdálenějších koutů světa do spárů té nejhorší společnosti. Albert se vrací s tajemnou scvrklou hlavou a sužují ho neblahé předtuchy o krveprolití. V jeho rodném městě stále více a více velí ženy a mezi nimi je i vdova, jež chce všechny muže osvobodit od kruté nadvlády moře.
Vypravte se z pustých skalisek Nového Foundlandu na úrodné plantáže na Samoi, z těch nejdrsnějších tasmánských oblastí na zamrzlá pobřeží severního Ruska. Román My, utonulí vypráví v průběhu sta let o dvou světových válkách a životě čtyř generací.
Carsten Jensen dokázal vykreslit moudrý, humorný a napínavý příběh o otcích a synech, o ženách, které milují a nechávají doma, a o vražedném příslibu moře. Tento román je předurčen k tomu, aby zaujal místo mezi nejlepší námořní literaturou.
Carsten Jensen se narodil roku 1980 a nejprve se proslavil jako sloupkař a literární kritik. Jako novinář pracoval v mnoha válečných zónách včetně Balkánu a Afghánistánu. Je považován za jednoho z nejlepších, nejotevřenějších a nejkritičtějších dánských veřejných činitelů. Neohrožený a nekompromisní ochránce slabých a morálních hodnot lidstva, nikdy se nevyhýbá mluvit pravdu a to i velmi kontroverzními způsoby. Jeho příspěvky jsou jak k zamyšlení, tak k celospolečenské diskusi.
Za své eseje, romány a cestopisy získal četná literární ocenění, jako například Golden Laurels nebo dánskou cenu Danske Banks Litteraturpris. Za svůj přínos k obraně lidských práv obdržel v roce 2009 prestižní Cenu Olofa Palmeho. Románu My, utonulí se po celém světě prodalo více než 600 000 výtisků a kniha byla zvolena nejlepším dánským románem za poslední čtvrtstoletí.
Tento román byl pro mne výzvou. Nikdy jsem takto rozsáhlý epos nečetla, když pominu Záhady Udolfa. Kniha mne nalákala nejen svou dokonalou obálkou, která mi uhranula, ale také anotací, která slibovala, že v ní najdu úplně nový, pro mne neotřelý příběh, který mi jen tak nedá spát.
Autor začíná od prvních stránek čtenáře seznamovat s tím, co všechno můžou očekávat. Nejen, že dokáže zaujmout svou schopností popisovat různá prostředí a dá se říct i kultury života obyvatel dané země, ale také si hraje se slovíčky takovým způsobem, že při čtení máte pocit, jako byste se ocitli v jiném světě.
A já musím za sebe říct, že díky tomu získala kniha velké plus. Protože jsem začala číst a byť se sem tam objevila malá pauza, dá se říct, že jsem měla přečteno na jeden zátah.
Příběh je syrový, i když se autor hodně zaobírá city, nečekejte, že na řádcích se objeví nějaká milostná aférka. I když sám uvádí, že příběh je smyšlený, je postaven na reálných základech, kdy se Carsten Jensen probíral různými archivy a hledal pro toto dílo vše potřebné. O to víc se mi líbilo, jak popisuje cestování na moři, jak se dá prožít život pouze na lodi a několik měsíců se nedotknout země. Jaké to je být daleko od domova, kde pouze voda jako živel rozhoduje, zda budete žít nebo ne. Nemít vidinu v lepší zítřky a přesto pořád doufat...
"Albert si příběh Petera Klausena poslechnout nechtěl. Ale my jsme mu ho stejně řekli, když Klausen odešel. Mlčky poslouchal. Naklonil se a otřel si boty rukávem svého saka. "Boty mi zůstaly", řekl a vstal, "ten zbytek mě nezajímá." I třicet let po návratu ze Samoy nosil pořád ty samé boty."
Mě se příběh velmi líbil. Každý, kdo se do čtení pustí, v něm najde to, co hledá. Ať už se jedná o kus historie, kousek lidského cítění, napětí a nechybí ani humorné chvíle, které mne mile překvapily. Nejedná se o žádnou bezduchou komedii, ani takové vtípky, ale o laskavý humor, který se k mořským vlkům hodí.
(Jeden jediný problém jsem objevila, ale to je můj osobní. Moc neholduji knihám, které mají extra dlouhé kapitoly. A tady to tak bylo. A ač jsem se začetla, tak jsem místy měla pocit, že to nemá konce. I přesto, že jsem z knihy nadšená, tak jsem si chvílemi myslela, že to nedám. Hledala jsem vhodné příležitosti, kdy tuto knihu číst a přes den, v autobuse a podobně to nešlo. Protože já osobně nedokážu přestat číst v polovině kapitoly. Takže večerní čtení to jistilo - za to hodně dlouho do rána. :-)
A taky ty blechy písmo... Ach jo... Raději těch stran 900, ale trochu zvětšit... :-)
Ovšem to je můj osobní pohled a nemusíte to mít stejně.)
To nejdůležitější, co vám chci říct, je fakt, že tento příběh opravdu stojí za přečtení. Nedivím se, že má takovou prodejnost, a už vůbec se nedivím, že byla zvolena nejlepší dánskou knihou za poslední čtvrtstoletí.
My, utonulí je totiž o touze, odvaze, vítězství i prohře, o lásce k sobě sama i ke svým blízkých, o naději a víře. Je to sága, která vás chytne a nepustí. Je to čtení, které ve vás něco zanechá - minimálně to, že budete mít touhu se jít podívat někde do přístavu na lodě a představovat si, jak kdysi, před x lety právě na takovéto podobné lodi odplouval Laurids... a nejen bojovat proti Němcům...
Hvězdné hodnocení:
Děkuji nakladatelství Omega za recenzní výtisk a knihu si můžete koupit zde:
nakladatelství Omega
knihy Dobrovský
Díky za přečtení a mějte se fajn!
Daramegan
Žádné komentáře:
Okomentovat