pátek 10. března 2017

Podle náhodného výběru - Max Eisen

Autor: Max Eisen
Rok vydání: 2016
Nakladatelství: Computer Press
Počet stran: 229

"Muži spěchali na umývárnu, aby se omyli a přeprali si blůzy a kalhoty. Velitelé bloků se snažili zajistit, že zůstaneme co možná nejčistší, protože pokud by se to nepodařilo, snadno by se rozmnožily vši a rozšířil by se tyfus."

Vzpomínky bývalého vězně koncentračního tábora...
Více než sedmdesát let po osvobození nacistických koncentračních táborů spojenci, Max Eisen podrobně líčí deportace z maďarského venkova do Osvětimi-Březinky, ničivou otrockou práci v Osvětimi I, neblaze známý "pochod smrti" v lednu 1945, bolestnou dobu po osvobození i cestu k fyzickému a psychickému uzdravení.

Tato kniha je příběhem jednoho muže, kdy jej stránku za stránkou, provázíme od jeho dětství až po dospělost. Ono asi to dětství není podstatné, co je nejpodstatnější, tak byl okolo patnácti let odveden do koncentračního tábora Osvětim - Březinka. Zde začíná pravé peklo, kdy popisuje, jak cestovali, poté jejich "aklimatizaci", aby přežili. Předá čtenářům spoustu informací, jak to bylo s nucenými pracemi v koncentračním táboře, jaký byl Pochod smrti a také, jak probíhalo osvobození. Ovšem, poté se dozvídáme další zajímavé informace, které jej provázeli při návratu do "běžného" života, který, nebudeme si lhát, nebyl jednodušší, protože ty hrůzy, jenž zažil, v něm museli něco málo zachovat...

Dneska nejdříve začnu tím, co mě nebavilo - a to byly poznámky překladatele pod čarou. Naštěstí se dají přeskakovat. Jinak byla kniha naprosto skvěle napsána. Jde vidět, že autor se v dnešní době věnuje přednáškám o tom, jaké to bylo, že má v sobě určitý drive a dokáže podat i takto odporné a šílené informace způsobem, aby to čtenáře, potažmo lidi na přednáškách, bavilo, aby chtěli vědět víc, mnohem víc.

"Celé dny jsem spal, pohlcen horečnatými sny. Když jsem se probudil, odvlekl jsem se k cisterně, abych se napil, ale ve vodě plavalo tolik těl, že to bylo nemožné."

Kniha je řazena mezi válečnou, historickou literaturu. Ale nebojte se toho. Je to psáno tak, aby text dával souvislý příběh, kdy se opravdu na děj díváme očima diváka, jako by nám ubíhal v mysli film. Jsou tam sice nějaká data, ale těch je tam poskrovnu, přičemž když se objeví, tak jen pro upřesnění, co se přesně stalo. Většinou ty data značí velkou nebo průlomovou událost, proto je autor zmiňuje.

Věřím, že napsání této knihy muselo být pro autora těžké, sám popisuje, jak mu otec v koncentračním táboře říkal, aby přežil a všem o tom, co se tam děje, povídal. Splnil přání svého otce, ale také se věnuje tomu, jak to pro něj bylo ze začátku těžké. A to se není co divit. Vzpomínat na ty hrůzy, která nám podává na stránkách knihy, muselo být naprosto děsivé. Věřím, že mnoho lidí, kteří  tenhle hnus přežili se snažili zapomenout, ale my můžeme děkovat těm, kteří to za a) nevzdali a za b) chtějí se podělit s námi, čtenáři a posluchači. Právě díky nim si můžeme utvořit obrázek, jak to vypadalo, fungovalo a k čemu se už nikdy nepřiblížit.
Vždy, když vidím v televizi ty rádoby politiky, mecenáše a jim podobné, nejraději bych vzala všechny knihy, které se tomuto tématu věnují a donutila je číst. Opravdu je nutné postupovat tak, abychom se opět přiblížili k možnosti, že se tohle bude opakovat? Snad nikdy nebude... Ale jeden nikdy neví, protože těch zvířat, které nemají slitování, je mezi námi, na celém světě, stále dost.

Určitě knihu doporučuji všem. Po pohledu dívky v knize Děti, které přežily Mengeleho, je to opět něco nového. Navíc z pohledu muže, který pracoval na nucených pracích v koncentračním táboře - tohle bylo opravdu o nervy. Ty práce... škoda mluvit.
Pokud budete mít šanci si knihu přečíst, tak běžte do ní... Ať se jednoduše a prostě nezapomene...

Děkuji Albatros media a.s. za zaslání recenzního výtisku a pokud si knihu budete chtít koupit, můžete přímo tady.

Díky za přečtení a přeji fajn víkend,
Daramegan