Rok vydání: 2017
Nakladatelství: Mladá fronta
Počet stran: 389
"Když ti život vezme všechno,
jedna věc ti zůstane:
tvůj příběh."
Patnáctiletá Josefína si připadá ve své rodině jako slůně, které se narodilo bez chobotu: jako naprostý exot! Proč je tak jiná než táta s mámou? Proč vidí věci, které jiní nevidí? Proč ji to táhne ke strašidelnému domu jménem Wunderhaus? Mezi dívkou a troskami domu existuje pradávné pouto. Nachází se zde brána, kterou strká na svět své černé prsty zlá bytost ze slovanské historie. A to není vše! Co má ke všem čertům znamenat věštba z křišťálové koule, která praví, že Josefínu hledají bytosti, z nichž některé s ní chtějí mluvit, ale jiné ji touží zabít? K tomu všemu jí rodiče nechtějí dovolit, aby se přihlásila na svou vysněnou školu. Není to nespravedlnost? Ještě že má oddaného kamaráda Michala, jehož však podezírá, že je tak trochu zbabělec. Až s ní prožijete její strašidelnou pouť, možná si budete chtít stejně jako ona vzpomenout. Kým vlastně jste!
Lucie Kaletová o sobě říká, že je duší stále dítětem, a proto miluje legendy a hrdinské příběhy. Děti a zvířata prý mají dar jasného zraku a vědí, že duše stromů, skřítci a všechny další bytosti přírody nejsou výmyslem, ale opravdu existují. Někdy se jí lidé ptají, k čemu jsou hrdinské příběhy dobré. Dnes je přece hlavní být praktický a rozumět počítačům a obchodování. Odpovídá jim, že dnešní svět víc než kdy dřív potřebuje hrdiny, kteří se nebojí zapotit a umazat, aby napravili, co pokazili jiní. Ostatně kým jiným než hrdiny jsou třeba kosmonauti, cestovatelé, požárníci, záchranáři, válečn reportéři, sportovci a lékaři v bídou trpících zemích?
Lucie pracuje v médiích. Vyzkoušela si také psaní scénářů pro seriál ČT Nauč tetu na netu. Josefína je její třetí knihou, předchozí dvě se jmenují Strašidla na Silvrštějně a V pověstech až po uši. Vyčítá si, že s psaním nezačala dřív, proto nyní píše pořád a s velkou radostí. (zdroj: obálka knihy Josefína a bytosti)
Od knihy jsem žádné očekávání neměla. Věděla jsem, že mě čeká příběh, který je primárně určen mladším ročníkům, děj plný slovanských pověr a bytostí, které nejsou z našeho světa.
Jaké bylo mé překvapení, když jsem v průběhu čtení zjišťovala, že kniha toho má v sobě mnohem víc, je perfektně napsaná, napínavá a zábavná.
Vůbec mi to nepřišlo jako čtení pro děti a věřím, že nejeden dospělý si polahodí při čtení. Josefína, ač je to patnáctiletá holčina, je velmi příjemnou, rozumnou postavou, která i přes svůj strach se snaží zachránit, co se dá. Ukázka odvahy, která se jen tak nevidí. Dokáže se obětovat pro své nejmilejší, i když ji to někteří pořádně stěžují. Ví co je to empatie a zdárně to převede do praxe.
Pro mě je to jedna z těch skvělých hrdinek, která jen nesedí a nebrečí doma do polštáře, když se ji dějí křivdy, ale zatne zuby a drápy a snaží se, seč může, otočit i to zlé ve svůj prospěch.
Nejdřív začnu tím, co mě trochu zklamalo, ale netýká se to děje. Kapitoly jsou krátké tak akorát, názvy kapitol jsou víceslovné, vícevětné (tohle slovo jsem asi právě vymyslela :-)) a toto se mi líbilo. V jedné části knihy se ovšem odvíjí text v jiném typu písma (jedná se o deník) a to písmo bylo nečitelné. Teda, přečetla jsem jej, ale domýšlela jsem si, co to mohlo být za slovo, kolikrát se sekla, jestli je to tak, jak to čtu a co to vůbec má být... Je to škoda, těch stránek je takto více a mi to zkazilo chuť číst, chtěla jsem stránky přeskočit, ale věděla jsem, že nemůžu, že ty informace z toho deníku potřebuju...
Tak a to je konec negativním věcem. :-)
Krom skvělého příběhu se zde objevují i neméně skvělé ilustrace Jany Šouflové. Není jich sice mnoho, ale o to více jsou vypracovanější a mě si naprosto získaly. Parádně to sedlo k příběhu a já se vždy těšila, až na mě vyskočí další obrázek.
"Ráno je nový začátek. Pokaždé znovu. Odhazuje vzpomínky na včerejšek jako skořápky prázdných vajec. Odhazuje sny a snaží se mi namluvit, že jsou jen potem duše. Mám hodit mozek do pračky jako zavlhlou noční košili."
Autorce se povedlo velmi dobře zapasovat vtip do vážných věcí. Díky tomu Josefína odpovídala svému věku, protože kdyby byla jen vážná dívka s vážnými problémy, tak je to pomalu superhrdinka bez citů. Takhle byla normální, svérázná, pubertální a milá holka, která chce jen vyřešit co musí a mít svatý klid.
Dalším bodem, jenž se mi líbil, tak byly verše, které doprovázely příběh. Jednalo se o básně, které Josefínu napadaly, ale vždy tak nějak lahodily oku a zase zpestřily četbu.
"Klika dveří se váhavě pohnula směrem dolů. Západka cvakla. Dveře pomalu zaskřípěly, pak je kdosi prostě utrhl a odhodil do tmy. Zírala jsem do černého otvoru dveří, až mi námahou tekly slzy. Neviděla jsem nic. Cítila jsem ale, že někdo nebo něco vidí mě. Jako by se sama tma zle usmála."
Samozřejmě že v knize nechybí ani pořádné napětí. Moc se mi líbily chvíle, kdy i mě samotné tuhla krev v žilách a byla jsem napnutá, co se bude dít dál. Sem tam to bylo i takové... lehce strašidelné.
Dokážu si představit, že tuto knihu dám svému dítěti přečíst někdy kolem třinácti let. :-) Dříve by z toho mohl mít noční můry. A taky by asi všude hledal Děda, protože toho má každá domácnost. Já ho tedy, mezi námi, hledám taky a není. Prostě kde nic, tu nic. A to není dobré! :-)
Určitě a s velkou radostí doporučuji tuto knihu od české autorky. Jsem ráda, že jsem se k této knize dostala a dozvěděla se pár informací, jak o Dědovi, tak třeba i o Dýmu, i když toho potkat opravdu nechci.
Je to čtení pro děti i dospělé a tak, jak jsem milovala a stále miluju Nekonečný příběh, plný fantazie, hrdinství a lásky, tak stejně to teď mám u Josefíny. Fantazie, láska, hrdinství, touha, smutek, beznaděj ale i naděje, to vše se ukrývá v tomto pohádkovém příběhu. A já jej vřele doporučuji.
Děkuji nakladatelství Mladá fronta za poskytnutí recenzního výtisku a pokud si jej chcete koupit, tak tady je odkaz.
Díky za přečtení a mějte se krásně!
Daramegan
