Rok vydání: 2015
Nakladatelství: Cosmopolis (Grada)
Počet stran: 304
"Jakmile začala dýchat pravidelně, dlouze a zhluboka se nadechla, potom se potopila. Ani nemusela namáhavě kopat ploutvemi, aby se dostala ke skále, spíše se k ní natočila a ve správnou chvíli nechala tělo klesat. Chytila se skály a začala klidně vypouštět vzduch. Stříbrné vzduchové bubliny stoupaly vzhůru a třpytily se. Čas pod vodou běžel pomaleji a připadalo jí, jako by se jí uvolnily svaly. Něco uvnitř ní se uklidnilo."
Devětadvacetiletá Eva několik měsíců po svatbě zjišťuje, že její manžel Jackson nebyl tím, kým tvrdil, že je, a uvědomuje si, že se zamilovala do muže, kterého vlastně vůbec neznala...
Nedávno se mi, díky Barči z Cosmopolis, dostala do ruky od stejné autorky kniha Modrá (recenze zde) a jakmile Barča viděla mé nadšení, navrhla mi, ať si přečtu i Poslední nádech, že mi jej pošle. Baru, děkuji! Dle mého názoru, lepší než Modrá, pro mě mnohem více uvěřitelnější. Tohle se můžu stát naprosto každému.
Eva je mladá holka, která se jednoduše zbláznila do kluka. Nic víc. Oblbnul ji sladkými řečmi, vším, co umí a dokáže, tím co vystudoval, kde promoval, jaký byl ve společnosti. Kdyby záleželo na Jacksonovi, tak Evě snáší modré z nebe dennodenně, nosí ji na rukou a nikdy ji nenechá samotnou. Ovšem, jednoho dne, krátce po jejich svatbě, ji samotnou nechá... A začínají na povrch vyplouvat informace, které se nelíbí nejen Evě, ale nikomu, ani mi jako čtenáři. Eva letí do Tasmánie, aby zjistila, kde je pravda. Ovšem, možná by bylo lepší žít v nevědomosti...
Když porovnám Modrou a Poslední nádech, tak nádech vyhraje. Jde už jen o to, že je mnohem uvěřitelnější, mnohem schůdnější než Modrá v Modré. Samozřejmě, pokud jste nečetli Modrou, tak se do ni určitě pusťte, já ji doporučuji všemi deseti, ale jako dítě z venkova, mám blíže k nádechu. :-))
Je pravdou, že v této knize vám plno věcí dojde, jak bude příběh pokračovat, ovšem autorka si dokázala pohrát se slovy tak, že vám vaše bystrá mysl není překážkou a to i přesto, že nebudete mít překvapení ohledně toho, jak daná akce dopadne, i tak si to čtení užijete.
"Mohli bychom promarnit celý život tím, že si budeme přát, aby to bývalo bylo jinak. Máme, co máme. A já za to hodlám být vděčný."
Užívala jsem si napětí, které Lucy Clarke uměla vložit do obyčejných situací, kdy bych to nečekala. V tu chvíli jsem začala přemýšlet, jestli by bylo možné... Jestli to fakt je tak, jak si myslím... Jestli mé tušení je správné... I když jsem s hlavní hrdinkou v některých věcech nesouhlasila a sem tam mi přišla trochu "na hlavu", dalo se to chápat, protože dostat se do takové situace, v jaké se nacházela ona, moje nervová soustava by asi fungovala stejně, nebo spíše nefungovala vůbec. Tolik otázek a žádné odpovědi... Není se co divit, byla zoufalá a dělala zoufalé věci.
Celkově Poslední nádech byl příběh, který mě bavil a nutil číst, dokud nebylo hotovo a neměla jsem odpovědi na všechny otázky, které se mi honily hlavou. Dokonce mě některé odpovědi tolik pálily, že jsem měla chuť přeskakovat stránky, abych se dozvěděla všechno a hned. Ovšem, byla jsem silná a odolala pokušení. Stálo mne to nemalé úsilí, ale díky tomu, že se autorce povedlo mě dostat do varu, já teď budu pět ódy na její knihu. :-)
Knihu určitě, vřele doporučuji všem, kteří mají rádi příběhy, jenž se můžou stát i někomu tady za rohem na naší ulici. Těm, kteří rádi hádají, přemýšlí a vymýšlí své hypotézy - kdy, co, jak a kde. :-)
Těm, kteří si rádi přečtou dobrou, celkem napínavou, zajímavou, čtivou knihu.
Děkuji Cosmopolis za zaslání recenzního výtisku a pokud si jej chcete koupit, tak můžete přímo tady.
Díky za přečtení a mějte se krásně!
Daramegan
Žádné komentáře:
Okomentovat