sobota 2. dubna 2016

Zeď vzpomínek - Anthony Doerr

Autor: Anthony Doerr
Rok vydání: 2016
Nakladatelství: MOBA
Počet stran: 280
Překlad: Jakub Kalina
Autor obáky: Karol Lament

"Všichni se pomalu noříme do bažiny. Všichni se vrátíme do bláta. Až nakonec znovu povstaneme v paprscích světla."

Povídková kniha Anthonyho Doerra se odehrává na čtyřech světadílech. Titulní novela získala ocenění National Magazine Award v kategorii krásné literatury, druhá povídka byla označena za "mistrovské dílo vynikajícího pozorovatele a ukázku intuitivního smyslu pro poetiku", čtvrtá povídka dostala cenu O. Henryho a za pátou povídku autor obdržel cenu The Pushcart za rok 2011. U proslulého autora a čerstvého držitele Pulitzerovy ceny se ostatně není čemu divit. Navzdory tomu, že Doerr získal prestižní cenu za román, považují někteří kritici právě povídky a novely za vrchol jeho dosavadní tvorby.

Jak už je možné se dočíst v odstavci výše, jedná se o knihu povídek. Některé jsou delší, jiné kratší, ale každá je nádherná, a i když je třeba smutná, tak po přečtení jsem se cítila neskutečně blaze, jako kdyby mne někdo pohladil a popřál hezké sny. Polechtání motýlích křídel na tváři. Něžné a přitom kruté. Takové jsou příběhy, které se odehrávají na stránkách Zdi vzpomínek.

Celkem se jedná o 7 povídek. Nechci se vyjadřovat ke každé zvlášť, bylo by to dlouhé a připravila bych vás o tu nádheru, která vás v průběhu čtení čeká. Anthony Doerr totiž umí pohladit slovy, ví, co a kdy napsat tak, aby vše do sebe zapadalo. Je to opravdu mistr vyprávění.
Líbí se mi u něj, že jasně dokáže vymezit, co je v dané povídce důležité. Jestli se jedná o lásku k rodině, o lásku k životu, o paměť člověka, o touhu žít. Po dočtení každé povídky vám bude jasné, tak jak bylo mi, co je smyslem a posláním daného příběhu.

"Třeba bych tam nahoře vydržela patnáct let. Třeba by na mně mohl přistát albatros a chvíli si odpočinout. Třeba je to pitomost. Ale dává to stejný smysl jako dívat se, jak vám mámu a tátu pohřbívají v rakvích do bláta."

Když jsem od autora četla knihu Jsou světla, která nevidíme (recenze), tak jsem po dočtení byla nejen nadšená, ale i zvědavá, zda se setkám zase s nějakou takovou knihou. Chápejte to tak, že já se stále setkávám s různými knihami, některé si mi líbí moc, některé dost, některé prostě jen líbí, ale zatím jsem nečetla žádnou, která by dokázala popisovat krutosti a životní cesty lidí tak, abych opravdu přemýšlela, kde a hlavně kdo jsem já. To se stalo opravdu poprvé až po "světlech". A logicky z toho ústí, že jakmile nakladatelství MOBA vydala ediční plán a v něm Zeď vzpomínek, byla jsem odhodlána ji vlastnit. A udělala jsem dobře. Je to opět skvostné dílo, kterému se nic nevyrovná. Je to balzám pro lidskou duši, pastva pro oči a zábava pro mozek.

Co jsem taky na některých stránkách obdivovala byla, že autor dokázal na 10 stránkách popsat takový příběh, kdy jsem zatínala zuby, těžce oddychovala a nakonec se smála. Dokázal dlouhý lidský život smrsknout na pár stránek, ale přitom po dočtení povídky jsem si byla jistá, že ji nic nechybělo a že mi dala vše, co mohla.

Je to úžasná kniha, která si opravdu zaslouží plnou pozornost nás všech.

Děkuji samozřejmě nakladatelství MOBA za poskytnutí recenzního výtisku a pokud si ji chcete koupit, tak nejlepšejší je to zde.

Mějte se krásně!
Daramegan