Autor: Brooke Davis
Nakladatelství: Mladá fronta
Počet stran: 272
Překlad: Jana Hejná
Rok vydání: 2015
Anotace: Dojemný příběh o třech lidech, kteří zjistí, co znamená láska a život.
Millie je sedmiletá holčička se zrzavými kudrnami a červenými gumáky. Vede si seznam mrtvých tvorů, na němž kromě pavouka a sousedovic kočky figuruje také babička a brzy na něm přibyde i tatínek. Jednoho dne ji ovšem maminka
zanechá samotnou pod stojanem s obrovitánskými spoďárami v místním obchodním domě a už se nevrátí.
Dvaaosmdesátiletá Agatha Pantha nevyšla od smrti manžela z domu a s nikým nepromluvila. Prázdnotu ve svém životě vyplňuje pořváváním po kolemjdoucích, sledováním nevyladěné televize a svým na minutu přesným denním rozvrhem. Tedy až do toho osudného dne, kdy si v protějším domě všimne osamělé holčičky.
Písař Karl kdysi špičkami prstů vyťukával milostné dopisy na ženinu sametovou kůži. Dnes ovšem sedí v domově důchodců a moc dobře ví, že musí najít způsob, jak začít znovu žít. A tak odsud v náhlém radostném popudu uprchne.
Náhoda svede tyto tři dohromady. Společně se vydávají na cestu přes půlku Austrálie, aby našli Milliinu maminku a v konečném důsledku zjistili, že i mladí mohou být moudří, že stáří nerovná se smrti a že klíčem ke šťastnému životu by mohlo být i občasné porušení pravidel.
zdroj anotace: databazeknih.cz
No a teď můj názor... Když jsem začala číst, tak jsem na goodreads napsala, že se divím, že autorka nespáchala sebevraždu při psaní této knihy..
Tohle je extra smutná, depresivní, hrozně zvláštní kniha. Jsem zvyklá na jakékoliv výplody autorů, ale tohle je opravdový masakr pro mne.
Už samotný začátek knížky, kdy maminka nechá Millie v obchoďáku a odejde, holčička ji nechává vzkazy a cestičky z různých cukrovinek, aby ji našla... Millie stále píše, kam může: MAMI TADY.. A při pohledu na těch pár písmen v knize jsem se vždy otřepala, jestli tohle opravdu...
Písař Karl.. Další prapodivná postava v knize... Ano, hlavní a divná.. Ťuká si prsty písmena, která vysloví, přišel o ženu, kterou miloval a vypořádává se s tím po svém, ale opět, velmi, velmi zvláštním způsobem...
Agatha Panta... Stará žena přijde o manžela a ano, myslíte si správně, vypořádává se s tím po svém, velmi zvláštním způsobem... Jen sedí doma, nevyleze jak je týden dlouhý a pořvává z okna na všechno, co se venku šustne...
A pak to dopadne tak, že ti tři se setkají, Karl a Agatha pomáhají Millie najít její maminku, která ji opustila ve zlatých lodičkách..
Millie má své holínky, svého Mannyho, batůžek a naději, říká se, že naděje umírá poslední, ale s každým slovem v této knize víte, že ta naděje prostě není!
Je to velmi depresivní dílo, autorku obdivuju, že to vůbec dopsala, já měla co dělat, abych ji vůbec dočetla. Řekla jsem si, už jen pár stránek do konce... A pak, díky bohu, byl konec..
Nemůžu říct, že bych si tu knížku užila, ale ani nemůžu říct, že bych ji zatracovala.. Ovšem je to něco, co nebudu doporučovat lidem, kteří chtějí relaxovat, protože spíše spadnete do depresí..
A poslední kapitola v knize... Za pár let... Jak to s Millie, Agathou a Karlem dopadne... To by nečekal nikdo!
Možná jsem Vás trochu nalákala na tuto knížku a pokud jo, chci, abyste mi napsali, jak na Vás působila, co s vámi udělala. Protože já teď musím otevřít nějakou romanťárnu, jinak budu přemýšlet, jaké to je vyskočit ze 4.patra činžovního domu :D
Pěkný víkend,
DaraMegan
Žádné komentáře:
Okomentovat